López & Barbas: Každý nový nástroj je obohacující

Rozhovor s duem Efrén López & Christos Barbas

Každý z vás hraje na spoustu různých nástrojů. Jak tato vaše cesta k hudbě začala?

Efrén: V mém případě to mělo dva důvody. Když jsem začal hrát tento typ hudby, byl jsem ve Valencii jediným hráčem na tyto nástroje. Byl jsem tedy nejlepší a zároveň nejhorší hráč na některé dechové nástroje, na řeckou loutnu laouto nebo na perský rebab. Fascinovaly mě zvuky, které jsem slyšel, a chtěl jsem si všechno vyzkoušel. Kdybych se býval narodil v Turecku, a tím jsem si jistý, poslouchal bych každý den velké mistry ve hře na tyto nástroje a úplně by mě děsilo, jak skvěle hrají. Ale protože jsem byl sám a všechno jsem to sledoval z velké dálky, odvážil jsem se sám na tyto nástroje hrát. Druhá důležitá věc pak je, že sám sebe nepovažuji ani tak za hudebníka jako spíše za skladatele. Více se tedy zaměřuji na komponování, aranžování a produkci, a protože si při nahrávání rád hraji s různými barvami a neměl jsem zrovna kolem sebe nikoho, kdo by ovládal niněru a další nástroje, musel jsem se na ně naučit sám, jestli jsem je chtěl použít ve svých nahrávkách. Proto ovládám tolik nástrojů.    

Christosi, jak to bylo u vás?

Christos: Já jsem se nejprve učil na zobcovou flétnu. Začalo to tak, aspoň mi to vyprávěli rodiče, že mi bylo pět nebo šest let a nějaký kamarád mé sestry hrál na flétnu na oslavě narozenin. Sám si pak vybavuji, že právě to jsem chtěl dělat, hrát na oslavách narozenin. A nakonec to opravdu dělám… – Ne, to byl vtip… – Ale nejprve jsem se tedy začal opravdu učit na zobcovou flétnu u stejného učitele jako ten sestřin kamarád. Učitel docházel k nám domů, a to byly mé první kontakty s hudbou, první tři roky. Když jsem pak po nějaké době přešel na hudební školu, musel jsem se povinně učit na klavír. To jsem si tedy sám nevybral. Ale bavilo mě to, a dokonce si vzpomínám, že jsem doma cvičil víc na klavír než na flétnu. Improvizoval jsem a skládal jsem nějaké skladby. Klavír je nástroj, díky kterému se člověku otevírají dveře k dalšímu poznání hudebního světa – porozumíte díky němu harmonii, improvizaci, naučíte se číst noty. – Když mi bylo asi patnáct, uvědomil jsem si, že s klavírem ani zobcovou flétnou se moc neuplatním v orchestrech. Na klavír jsem hrál sám. A i když existoval flétnové soubory, přímo v orchestru se s tímto nástroje uplatnil moc nedalo. Měl jsem pocit, že o něco přicházím, a tak jsem začal studovat violoncello. Toho jsem pak po pár letech nechal, protože už jsem to nestíhal. Když si totiž chcete něco jen vyzkoušet, ale nemůžete tomu věnovat dostatek času, naučíte se to sice na obstojné úrovni, ale opravdu vysokých hráčských kvalit nedosáhnete. A tak jsem se po svých dvacátých narozeninách rozhodl, že se více zaměřím na lidové nástroje a improvizaci a že se více porozhlédnu v oblasti řecké a turecké lidové hudby. Nejprve jsem se začal učit hrát na ney a kaval. Později jsem vyzkoušel další nástroje a vždy jsem se zajímal také o tradici, která s nimi souvisí – přesně jak to před chvílí říkal kolega. Když jsem se třeba začal učit hrát na ney, zároveň jsem se pokusil proniknout do tématu osmanské klasické hudby, byzantské hudby a řecké lidové hudby. Když jsem se učil na kaval, snažil jsem se pochopit bulharský folklor, s flétnou bansuri zase indickou hudbu. Vždy to byl tedy zájem o konkrétní hudební oblast, a ne pouze o nástroj. Po několika letech mi však došlo, že bych to neměl s množstvím nástrojů přehánět a že bych se měl zaměřit jen na některé z nich. A tak dnes hraji především na ney, který je mi hodně blízký a na který toho dokážu vyjádřit víc než na jiné nástroje. Celkově ale souhlasím s tím, co říkal můj kolega. Když totiž hrajete na nějaký nástroj, ten nástroj vás zároveň obdarovává. Posune vás k jinému vnímání hudby, dá vám impuls k nové skladbě, nějaký způsobem vás promění. Hrát na mnoho nástrojů je tedy krásná věc. Lidé se někdy bojí, říkají si, že když se začnou učit na nový nástroj, nebudou mít už tolik času na ten, na který hráli předtím, že něco zapomenou. Ve skutečnosti je ale každý nový nástroj obohacující a je to také zábavy. A když už vás to nebaví, vždycky si můžete vzít kytaru a jít hrát na pláž.    

Jsou pro vás důležité i reálie zemí, z kterých vaše nástroje pocházejí?

Efrén: Já jsem velmi brzy odešel ze školy. Takže všechno, co znám z historie, zeměpisu nebo náboženství, jsem se naučil díky hudbě. Není samozřejmě nutné učit se s hudbou i reálie oblastí, z kterých ta hudba pochází, ale můžete pak lépe rozumět tomu, co děláte. Jak už jsem říkal, když vás nástroj nezajímá pouze jako pracovní náčiní, jako kus dřeva se strunami, ale také jako tradice, která s ním přišla, pak je dobré mít základní vědomosti o místě, odkud tento nástroj je. Je dobré tam cestovat, potkat místní lidi. Ostatně slovo tradice pochází ze slova „předávat“, tedy dávat druhému to, co jsme dostali od někoho dalšího. V hudebním nástroji se tedy skrývá dlouhý řetěz lidských zkušeností, předávaných z generace na generaci. Když jste moudří, díky tomu kusu dřeva můžete poznat a prozkoumat spoustu dalších věcí, může vám to rozšířit obzory. Pro začátek je dobré vědět, jak ten nástroj lidé po staletí používali. A k tomu patří historie dané oblasti. Dám vám příklad. Původně jsem tureckou hudbu bral jako jednu věc. Jenže když se začnete podrobně věnovat osmanské klasické hudbě, zjistíte, že například arabská loutna a saz, což je velmi jednoduchý nástroj, se používaly v úplně jiném politickém, náboženském a sociálním kontextu. Jsou to tedy dva strunné nástroje, které pocházejí z téže oblasti, ale kontext jejich používání byl jiný. Je důležité rozumět podobným věcem.    

Jak vzniklo vaše duo?

Christos: Naše zvláštní duo vzniklo asi před čtyřmi lety… Vlastně ne, hrajeme spolu od té doby, co se známe, ale měli jsme několik paralelních projektů. Hráli jsme v několika kapelách, které měl Efrén ve Španělsku, potkávali jsme se v různých sestavách a také jsme se oba účastnili workshopů s názvem Labyrinth, které pořádá na Krétě Ross Daly. Účastnili jsme se tedy stejných seminářů a studovali jsme stejnou hudbu. Pokaždé, když jsme se někde potkali, jsme si zahráli také v duu, například během mých cest do Španělska. Také jsme pořádali společné semináře. Hráli jsme většinou to, co jsme právě považovali za nejlepší, například tureckou lidovou nebo klasickou hudbu, hudbu súfijskou, řeckou, indickou nebo i své vlastní skladby. A poté, co jsme takto spolu příležitostně hráli už mnoho let, jsme se rozhodli, že přišel čas také spolu něco nahrát. V té době už jsme hráli více svých vlastních skladeb a také jsme společně improvizovali. V té době jsem se dozvěděli, že náš společný přítel, hudebník a mistr zvuku Constantino López, plánuje jako producent natočit sérii alb v malém obsazení a chce přitom klást důraz spíše na živou komunikaci mezi muzikanty než na technickou kvalitu nahrávky. Efrén mu tedy navrhl, že by mohl nahrát i naše duo, a tak naše album vzniklo. Natáčeli jsme před třemi lety během pandemie.  

Co plánuete do budoucna? Nerozšíříte duo o další členy?

Myslím, že v našem případě bude lepší, když budeme dál vystupovat jako duo. Každý z nás má další hudební projekty. A čím víc různých projektů máme, tím více hrozí, že se vytratí naše originalita a osobnost. Není tedy dobré stále všechno míchat a kombinovat. Měl jsem sice nutkání obohatit toto naše duo o další hudebníky, ale myslím, že nakonec opravdu zůstaneme u hraní ve dvou. Můžeme se samozřejmě vydat i jiným směrem, ale momentálně se domnívám, že duo je pro nás dobrý formát.