Lidová hudba indického Radžastánu

Text a fotografie: Helena Bretfeldová

V dvojdomém kulturním stánku Desert Cultural Centre  v pouštním městě-pevnosti Jaisalmeru, což je de facto kulturně-antropologické a etnografické muzeum, jsem měla příležitost poznat jeho zakladatele, téměř osmdesátiletého etnologa Nanda Kishore Sharmu, který mimo jiné přes padesát let sbíral, zapisoval a později nahrával lidové písně a melodie a rovněž tance pouštních zpěváků. Na přelomu tisíciletí započal s vydáváním cenné, prozatím pětidílné antologie lidové hudby – Traditional Folk Music Book / Desert Folk Music & Songs, z níž vybereme řadu ukázek pro dnešní Folklórní okénko. Nestor rádžasthánské etnologie Nand K. Sharma byl rovněž při zrodu tradice folklórního festivalu s hudbou a tancem, který se koná každoročně na přelomu února a března. Byl to on, kdo mi vyložil základní členění lidových hudebníků-bardů a typů hudebních nástrojů, jenž při své produkci používají.

Pokladnice lidové hudební kultury Rádžasthánu je uchovávána jak v muslimské, tak v hinduistické komunitě a je využívána jak hudebními profesionály najímanými pro velké slavnosti či soukromé oslavy, tak neprofesionálními fanoušky lidového zpěvu a muzicírování – začasté rodinného, neb hudební školství, jak ho známe my, nemá v této části světa tradici. Rádžasthánskou lidovou hudební tradici zprostředkovávali (a dodnes šíří) profesionální (přesněji řečeno – nájemní či honorovaní) hudebníci a zpěváci: Langové, Manganiyarové (též Mirasis v nemuslimské komunitě) a Dholiové.

Tradice hudebních profesionálů pochází od vládců západního Radžasthánu, kteří byli velkými obdivovateli tanečního i hudebního umění a své oblíbené umělce podporovali – langové, maganiyarové i dholiové a mirasiové pobývali u dvora maharadžů, byli respektováni a oblíbeni a neobešla se bez nich žádná slavnost. Například muslimští vládcové Rathore v Jodhpuru (patron klanu Langas)  či Bhati v Jaisalmeru (podporující Manganiyars) pořádali veřejné slavnosti lidové hudby a tance a své oblíbence bohatě dotovali.

Langové se doprovázejí buď na suranai (několik dechových nástrojů-píšťal ve tvaru šípu) nebo na sarangi (chordofon, neboli nástroj smyčcový). Langové-Suranaya nezpívají, pouze hrají na píšťalky s krásnými názvy: murli, poongi, satara, algonjha, shehnai. Jsou na tom svým sociálnám postavením v rámci hudebníků-profesionálů hůře, nejsou „nositeli příběhů“, protože nemohou (a mnozí ani neumějí) zpívat. Sarangové, kteří doprovázejí svůj zpěv na dva různé typy sarangi (častěji na menší, gujarati sarangi). Nesmějí používat bubínek dholak, je pro ně tabu. Jsou především skvělí zpěváci a jejich styl se liší rodinu od rodiny, ač tradují v rámci jedné vesnice tytéž legendy. Jsou to muslimové a většinou i pro muslimy hrají. Ze všech hudebníků si Langové (Langas) stojí nejlépe.

Mnozí Manganiyarové (Manganiyars) kdysi konvertovali od hinduismu k islámu, ale většina se obléká hindustánsky . Hrají na kamayachu (vícestrunný chordofon, tedy smyčcový nástroj s dřevěným tělem a ozvučnicí ze zvířecí – nejčastěji ovčí nebo kozí – kůže).  Slovo „mangana“ značí v jazyce hindí „prosit, žebrat“ – na rozdíl od respektovaných Langas Manganiyarové odedávna hráli na ulicích a veřejných prostranstvích prostým kolemjdoucím a na živobytí jim málokdy přispíval vznešený patron; v Jaisalmeru se jim také říká Kami (asi od kamayachy). Mnozí ovládají další strunné nástroje; v Jaisalmeru jich žije celá řada, snadno je potkáte na ulici, v okolí chrámů; ochotně se nechají najmout k několikahodinové produkci třeba do hospody.

Stojí to za to, hrají skvěle – většinou sólově, ale i ve dvojici či v trojici.

Dholiové jsou zpěváci-vypravěči; v hinduistické tradici hrají významnou roli nositelů legend a příběhů pouštního lidu. Jejich zpívaná vyprávění inspirovala řadu básníků – mimo jiné Rabíndranátha Thákura. Ti, jimž se říkalo Mirasis, konvertovali ve 13. století pod vlivem súfijského světce Amira Khushro k islámu a pod jeho vlivem rozvíjeli svou hudební tradici.  Dholiové a Mirasisové se doprovázeli na sarangi, sitár, dhol, nagadu a shehnai. Jejich pěveckému stylu se říká „maand“ (jaisalmerská oblast se též nazývá Maand Pradesh). Dholiové a Manganiyarové jsou původem hindové-Rádžputi, k sunnitskému islámu konvertovali za vládce Aurangzeba, ovšem řadu melodií od rádžputských předků si v repertoáru ponechali, včetně tradičních rituálů a ceremonií. Slovo „dhol“ značí „buben“, Dholiové jsou tedy prvotně bubeníci a odvozují svůj původ od poloboha, na nebesa vzatého minstrela Gandharvy.

 V hudbě Rádžasthánu jsou používány četné hudební nástroje; mnohé historické kousky jsou uchovávány v již zmíněném Jaisalmer Foklore Museum, což je hudbě, tanci a lidovému oděvu věnovaná součást Desert Cultural Centre. V popisném katalogu muzejních exponátů jsou přehledně rozděleny na perkusní (převážně membránofony), strunné (chordofony) a dechové nástroje. Nádherné kolekci chordofonů dominují četné sarangi (dřevěný smyčcový nástroj tvaru mezi malou kytarou a houslemi se silným krkem; varianta Sindhi Sarangi má čtyři taj=hlavní struny, sedm melodických a sedmnáct harmonických; menší varianty se nazývají Gujaratí, Jogiya a Dilruba) a také kamayacha (chordofon se zakulaceným tělem potaženým kůží, jehož většinou tři melodické střevové struny doplněné sedmi až devíti tenčími kovovými rozeznívá smyčec). Známý je též malý dvoustrunný chordofon s dlouhým krkem a tělem vyrobeným většinou ze skořápky kokosového ořechu, jež rozeznívá smyčec ve tvaru luku; legenda odvozuje jeho původ z paže (hath) démona Ravany – rawanhattha. Méně se užívají jednostrunné bhapangy , ektarya dusaky, pětistrunný ravai a čtyřstrunná dilruba či tandoora. Do rádžastánské lidové hudby s islámským vlivem pronikl i nejznámější indický instrument současnosti – trsátkem rozezvučovaný sitár, ale v Rádžastánu je nepůvodní.

Nejznámějším perkusním nástrojem rádžasthánského instrumentáře je dhol – velký buben používaný obvykle při velkých slavnostech jako doprovodný, rytmus určující doprovodný nástroj tanečníků. Podobně se užívají u nás známá tabla (párový buben)a mardanga. Z kozí kůže se vyrábí buben pakhwaj, který má dvě formy, mužskou a ženskou; velký okrouhlý buben pro rychlý rytmus je chang, jeho menší obdoba ve tvaru talířovité tamburíny je daf. Zaklínači hadů užívají bubínky khanzari a dafali. Ghara je bubínek tvaru kulaté nádoby na vodu.

Píšťaly a ostatní dechové nástroje mají většinou starobylou formu a jsou vyrobeny z tradičních materiálů. Narh je dlouhá bambusová flétna se čtyřmi otvory. Mewarská bankyia je dřevěná trumpetka, nagfani jednoduchá plechová hadovitě zakřivená tuba. Shankh je vlastně proděravěná velká ulita, bansuri tradiční jednoduchá bambusová flétna. Dvojité dřevěné flétně se říká satara nebo algonja nebo pawa.  Dlouhá flétna s bachratým rezonátorem na konci, kterou vídáme u zaříkávačů hadů, se nazývá poongi.

Instrumentář „desert music“ je stejně zajímavý, bohatý a pestrý jako tato hudba sama – poslechněte si.

Helena Bretfeldová