Leyla McCalla: Baví mě přepínat se z jedné osobnosti do druhé

Rozhovor se zpěvačkou Leylou McCallou

Na jaké hudbě  jste vyrostla?

Poslouchala jsem hodně to, co poslouchali mí rodiče – Stevieho Wondera, skupinu Earth, Wind & Fire, Jamese Taylora, haitskou skupinu Boukman Eksperyans, brazilského zpěváka Caetana Velosa, Boba Marleyho. To byly moje největší hudební vzory. Myslím, že je to slušný seznam. Neposlouchala jsem tedy ani tak pop, jako prostě dobrou hudbu.

Působila jste ve skupině Carolina Chocolate Drops. Jak blízko máte k tradiční hudbě z Karolíny?

Z Karolíny pochází mnoho druhů tradiční hudby. Je to jednak takzvaná old-time music, dále Piedmont blues… Když hraji na kytaru, hodně při tom myslím na umělkyně, jako byly Etta Baker nebo Elizabeth Cotten, protože jsem přijala jejich techniku hry. Hodně mám tedy k tomuto typu hudby blízko. Se skupinou Carolina Chocolate Drops jsem koncertovala dva a půl roku. Snažili jsme se navázat na odkaz někdejších černošských „string bandů“ a vyvrátit domněnku, že tento typ staré americké hudby byl vlastní pouze bělochům. Byla to pro mne obrovská zkušenost, která mě později ještě více nasměrovala k tradiční hudbě Haiti.

Zpíváte anglicky, francouzsky a také v haitské kreolštině. Hodí se podle vás každý z těchto jazyků k jinému typu hudby?

Každý z těch jazyků odpovídá jinému typu mé osobnosti a souvisí s jinou kulturní zkušeností. Haiti je země mých předků, Louisiana je země, kterou jsem přijala za svou. Zpívání v různých jazycích poodkrývá různé druhy mé představivosti a já jsem ráda, že je mohu všechny odhalovat. Když zpívám kreolsky, promlouvám jako někdo jiný, než když zpívám francouzsky nebo anglicky. Baví mě takto se přepínat z jedné osobnosti do druhé. Cítím, že i můj hlas zní jinak – jednou je zranitelný a podruhé zní mnohem silněji. A to všechno je součástí toho, kým jsem.

Zatím máte jedno sólové album A Day For The Hunter, A Day For The Prey, ale pracujete na novém. Co o něm prozradíte?

Mé příští album vyjde někdy během roku 2018. Bude se jmenovat The Capitalist Blues a jeho tématem je mé uvažování nad psychologickými a emocionálními důsledky toho, že žijeme v kapitalistické společnosti. Znamená to, že stále o něco usilujeme, což je typické zvláště pro život ve Spojených státech. Všechno je soukromé a cokoli chcete, musíte si to koupit a vlastnit, ať je to vzdělání, dům nebo zdravotní pojištění. O tom všem zpívám na albu The Capitalist Blues.

Myslíte, že hudba může vyřešit problémy našeho světa?

Myslím, že hudba je důležitou součástí léčby problémů tohoto světa. Nevím, jestli hudba samotná může něco změnit, ale líbí se mi možnost sdělovat se navzájem. To, co mě inspirovalo a co umím, může inspirovat ostatní lidi. To mám na hudbě ráda.