Lenka Lichtenberg: Masarykovi byli hudební rodina

Rozhovor se zpěvačkou Lenkou Lichtenberg

Letos si připomínáme sto let od vzniku Československa v čele s prezidentem Tomášem G. Masarykem. Ovšem vaše nové album s českými a moravskými lidovými písněmi se jmenuje podle jeho syna, ministra Jana Masaryka. Je to tak, že?

Albu jsem dala poněkud nejasný název záměrně, protože jsem měla na mysli oba Masaryky. Jana Masaryka velice přímo, protože to CD vychází z aranžmá, které Masaryk mladší vytvořil na národní písně, které miloval. Společně s Jarmilou Novotnou je také natočil v New Yorku v roce 1942 pod názvem Lidické písně. Jeho sborníček s klavírními úpravami měl vyjít v roce 1948, ale kvůli Masarykově smrti už nevyšel. Objevil se až v roce 1968, ale brzy z pultů zase zmizel. Ještě předtím jej však moje maminka stihla koupit a dala mi jej k narozeninám. Od té doby je tento sešit základem mé omezené znalosti českých, moravských a slovenských lidových písní. Když jsem totiž později odjela do ciziny, měla jsem jej s sebou a vždy jsem z něj zpívala. Byl to takový můj průvodce celým životem a upomínka na rodnou českou zemi. Ale své album jsem nakonec nepojmenovala přímo Jan Masaryk proto, že šlo většinou také o velmi oblíbené písně našeho prvního prezidenta. Jan Masaryk tyto písně znal od svého otce. Masarykovi byli hudební rodina, ty písně se u nich velice často zpívaly a hrály.

Z Československa jste odešla v polovině 70. let a od počátku let 80. žijete v Kanadě. Měla jste možnost sledovat české a moravské písně i z jiných zdrojů?

Ani moc neměla, ovšem mimo jiné proto, že jsem se začala okamžitě věnovat písním jiných národů. Nejdříve jsem žila v Dánsku, kde mě zajímaly nejen písně dánské, ale v jedné restauraci jsem zpívala písně asi ve dvanácti jazycích. Začala jsem také více zpívat písně židovské a po příjezdu do Kanady jsem se k židovským písním obrátila na sto procent. Učila jsem se tradiční písně v hebrejštině i v jidiš, později jsem začala sama komponovat na starší i nové jidiš texty nebo zhudebňovat hebrejské modlitby. Českou hudbu jsem tedy vůbec nedělala. Až před dvěma lety jsem se rozhodla, že už je načase, že se musím vrátit k muzice svého dětství a natočit něco česky. A nabízel se právě tento sborník Jana Masaryka, který jsem tak dobře znala.

Album spojuje se současnou českou hudební scénou řada vašich spolupracovníků včetně například Davida Dorůžky (kytara), Pavla Hrubého (klarinet) nebo Roberta Fischmanna (flétna). Ovšem vaším hlavním spolupracovníkem byl Tomáš Reindl, který polovinu písní zaranžoval. Proč právě on?

Mám tu čest a velkou radost spolupracovat v Česku s vynikajícími a výjimečnými hudebníky. S Tomášem spolupracuji už velmi dlouho, ale dosud to bylo vždy jen na židovské hudbě. Spolu jsme už nahrávali a také koncertovali, a to nejen Česku, ale například i v Německu. Jednou jsme se vraceli z nějakého zájezdu a po cestě jsme si povídali. Dojeli jsme před náš byt ve Strašnicích a já mu říkám: „Tomášku, uvidíme se brzy.“ A dodala jsem: „Víš, jak se lidem líbily ty české písničky? Neměla bych udělat český projekt?“ V tu chvíli jsem měla v hlavě nejen název budoucího alba, ale zároveň jsem věděla, že o spolupráci požádám právě Tomáše, který během posledních let jako skladatel neuvěřitelným způsobem vyrostl. Předpokládala jsem, že právě on bude ten správný člověk, který také osloví další lidi. A povedlo se to, Tomáš se osvědčil jako vynikající spolupracovník.

Překvapil vás v něčem Tomáš jako aranžér?

O jednotlivých nástrojích jsme mluvili dopředu, jeho záměry jsem tedy znala. Ale mohla jsem tušit, že když aranže píše člověk, který má své hudební pojetí založené na rytmu, bude se v písních objevovat spousta lichých rytmů. Zpěvákovi, jako jsem já, se to pak trošku obtížně počítá. Když jsem některé úpravy slyšela poprvé, říkala jsem si, že to nespočítám nikdy a že nebudu schopna to zpívat. Při koncertech mi Tomáš dlouho musel dávat znamení, protože bych vůbec nevěděla, kdy, jak a co. Ale od té doby mi to už vlezlo do krve, takže dnes mi už připadá, že to k těm písním nejen patří, ale se svou neobvyklou rytmikou jsou jeho aranžmá právě o to zajímavější.

S písní Dobrú noc, má milá jste získala cenu v rámci The Independent Music Awards. Co pro vás tento úspěch znamená?

Ano, máte pravdu, byla jsem pozvána do New Yorku na udílení těchto cen. Vyhrála jsem v jedné z kategorií a vnímám to jako velikou poctu. Vůbec jsem to nečekala, mám z toho obrovskou radost.

(Celý rozhovor vyjde v časopisu UNI)