L. Shankar: Celé album jsem vnímal jako úplněk

Rozhovor s indickým houslistou a skladatelem L. Shankarem 

Ústřední místo na vašem albu Full Moon (Úplněk) zaujímá skladba Aberi Fantasy. Jak byste ji charakterizoval? 

Skladba Aberi Fantasy je něco jako jako rágová improvizace. Má více částí, což souvisí s měsíčním cyklem – s tím, jak se měsíc pomalu posouvá do různých fází. Když nastane úplněk, za patnáct dní se z něj stane nov, a měsíc už není vůbec vidět. Nelze jej najít. Je to jakási posloupnost spousty různých věcí dohromady. A já jsem to vnímal jako celé album – jako by celé album bylo jako úplněk, jako kruh. Přecházím z jedné části do druhé, jsou tam bubenická sóla. Všechny tyhle různé části jsem si představoval jako rozložené kolem měsíce.

Důležitým hostem na albu je hráč na perkuse Abhijit Banerjee. Jak spolupráce probíhala? 

S Abhijitem jsem odehrál spoustu koncertů. Často pobývá buď v Los Angeles nebo v Kalkatě, takže často zkoušíme přes Zoom nebo přes videohovory na WhatsAppu. Udržuje si tak přehled o mém repertoáru a o všem ostatním. Mnoho rág – vlastně všechny rágy – jsou založené na improvizaci. První dvě části jsou improvizační. A když se ke mně připojí Abhijit, tehdy začíná samotná kompozice. A ta kompozice je postavená na devíti a půl dobách. Kompozice je daná. Jakmile ji několikrát zahrajeme, začínáme improvizovat na základě této kompozice. Je v tom hodně spontaneity a spousta improvizace.

Na albu Full Moon se objevují prvky jiho- i severoindické hudby, world music a také jazzu. Jak to všechno do sebe zapadá?

Jak to do sebe zapadá? Vnímám to spíš jako malíř nebo jako vypravěč příběhů. Takže třeba rága Aberi – ta opravdu existuje i v severoindické hudbě. Mají ji tam také, jen jí říkají jinak. Je to ta samá rága, ale výklad je jiný. A co se týče world music a všeho ostatního – když improvizujete, protože já hraju v mnoha situacích spojených s world music, je to jako používání různých barev. I když jsem se narodil na jihu, konkrétně v Čenaji, hodně jsem hrál i v severní Indii. Právě proto jsem už původně ve skupině Shakti zapojil jednoho jihoindického perkusistu – Vikku, hráče na hliněný buben ghatam –, a zároveň Zakira Hussaina, hráče na tabla. Je krásné to míchat dohromady. Mají odlišný způsob interpretace. Sever a jih – to jsou opravdu krásné prvky. A je to stejné i tehdy, když pracuju třeba se skvělým hudebníkem Janem Garbarekem. Udělali jsme spolu nahrávky pro ECM a další věci. Hudba je univerzální. Je to jako náš rozhovor – komunikace. A jakékoli otázky mi položíte, spustí ve mně odpověď. Přimějí mě přemýšlet jiným způsobem.

Jste na scéně několik desítek let. Jak se za tu dobu proměnili vaši posluchači? 

Před asi třiceti lety jsem hodně koncertoval po Evropě, třeba i s Janem Garbarekem. Tehdy to často pořádalo vydavatelství ECM. Ale myslím, že od doby, kdy přišla sociální média a všechno to online dění, se hodně věcí změnilo. Je na tom něco dobrého – můžete vidět věci, které jste dřív nikdy neviděli –, ale zároveň se zkrátila pozornost lidí. A lidé zlenivěli. Nemají už takovou schopnost soustředění. Myslím, že vážnost a hloubka hudby, jaká byla před třiceti nebo dvaceti lety, se někam vytratila. Vzpomínám si, že na festivalech si lidé dokázali koncerty opravdu užít, zachytit daný okamžik. Hrál jsem jako předskokan Milesi Davisovi, na spoustě koncertů v Evropě. Zvlášť evropské publikum je úžasné, opravdu. A samozřejmě vím, že se ty věci s časem mění. Dnes je toho mnohem víc online. Takže i když to má své výhody, jsou tu i stinné stránky. Lidé ale také stále cestují daleko, aby navštívili koncert. A když tam dorazí, jsou opravdu plně soustředění. Ten druh pozornosti ale není tak běžný jako dřív. I když někteří jednotlivci si ji pořád uchovávají.

V 70. letech jste byl u zrodu úspěšné fusion kapely Shakti. Čerpáte stále z toho, čemu jste se tehdy věnoval? 

Myslím, že všechno je součástí učebního procesu. Všechno je jako poznání, kterého jsem zažil hodně. Obvykle spolupracuji s mnoha různými kapelami. Například jsem dříve žil v Anglii. Tehdy jsem spolupracoval s Philem Collinsem, když pracoval na svém prvním sólovém albu. Jezdil jsem do Guildfordu a pomáhal mu s jeho nahrávkou. On pak zase pomáhal mně s mojí hudbou. Stejně to bylo i s Peterem Gabrielem později. Pozval mě, když zakládal WOMAD, a tehdy jsme začali hodně spolupracovat. Potom jsem pracoval na filmu Poslední pokušení Krista a na Peterově minimalistické hudbě a soundtracku. Bylo úžasné pracovat s Martinem Scorsesem. – Někdy mi zavolal i někdo jako Lou Reed. Jednou mi řekl: „Chtěl bych, abys něco vytvořil do čtyř taktů.“ A dodal: „Nevím, jestli je to pro tebe dostatečné.“ A já mu odpověděl: „To je víc než dost.“ Jsem jako herec – i ve čtyřech taktech se můžeš vyjádřit. To je na tom skvělé. Tak jsem se naučil různé věci. Všechny tyto příležitosti mi daly možnost učit se a vnímat svět jinak. Někdy, když improvizujete na rágu, můžete improvizovat čtyři i šest hodin. Ale když přijdete do rádia, řeknou vám: „Máte dvě minuty. Dokážete improvizovat?“ A vy musíte v těch dvou minutách vyprávět příběh. To je úplně jiný způsob myšlení. Myslím, že všechny tyhle různé zkušenosti mi hodně pomohly. Naučil jsem se ze spousty různých situací. Hrál jsem s Frankem Zappou, což byl jeden z nejlepších hudebníků, s jakými jsem kdy spolupracoval. Neuvěřitelný, velmi disciplinovaný. Všechny tyhle věci mě opravdu obohatily. A spolupráce s Janem Garbarekem – úžasný, skvělý hudebník. Nasloucháte jejich příběhům a snažíte se přizpůsobit. Hudebník by měl být schopen komunikovat s ostatními umělci. Pokud umím jen „to svoje“, bez ohledu na to, jaký jsem virtuos, ale neumím se dorozumět s ostatními, pak to nedává smysl. Spolupráce je pro mě opravdu důležitá.