Kobo Town: Naše album je o smrtelnosti a nestálosti

Rozhovor s Drew Gonsalvesem, kapelníkem kanadsko-trinidadské skupiny Kobo Town

Jaké byly vaše hudební začátky?

Ještě na Trinidadu jsem měl kapelu, která hrála heavy metal. To byla hudba, kterou jsem jako mladý poslouchal. Jako dítě jsem byl sice obklopený calypsem, ale nezajímalo mě. Stýskat se mi po něm začal až poté, co jsem se odstěhoval. Vlastně až později jsem se začal více zajímat o dějiny karibské oblasti, které jsou dost temné a neklidné. To mi pomohlo srovnat si věci v hlavě a skutečně pochopit některá fakta o Trinidadu, která jsem jako dítě považoval za samozřejmá. Také jsem si uvědomil, že právě staré písně v rytmu calypsa mi toho o historii ostrova řeknou více než cokoli jiného. V těch písních bylo úplně všechno – od témat celosvětového významu až po lokální události, a já jsem se do té hudby úplně zamiloval. Ty písně hovořily o vážných věcech s humorem, byla v nich ukryta moudrost, a to pro mne bylo zajímavé.    

Myslíte, že i to, čemu se věnujete dnes, nějak souvisí s vašimi metalovými začátky?

V tom, jak naše kapela dnes přistupuje k hudbě, najdete určité rockové prvky.  Basa a bicí u nás hrají víc tvrdě, než je u calypsa obvyklé, takže určitá rocková energie v naší hudbě zůstává. Netvrdil bych sice, že je to metal, ale určitá dravost nebo naléhavost v té hudbě je.    

Jak vůbec vznikla vaše současná skupina Kobo Town?

Na konci střední školy, když už jsem žil v Kanadě, jsem měl kapelu, která hrála reggae. Ta mi vydržela i na vysoké škole. Pak jsem se rozhodl, že s hudbou skončím a že budu dělat něco seriózního. A tak jsem se stal učitelem a oženil jsem se. Jenže každý den jsem dojížděl do školy dvě hodiny autobusem z jednoho konce Toronta na druhý a měl jsem spoustu času, a tak jsem začal psát hudbu, samozřejmě v rytmu calypsa. Když jsem měl repertoár hotový, pozval jsem své bývalé spoluhráče a také další hudebníky z Trinidadu, kteří žili v Kanadě, a dali jsme dohromady kapelu a začali koncertovat.    

Co vůbec dnes oceňujete na calypsu?

Na calypsu se mi vždycky líbilo, že jeho texty mohou být o čemkoli, že může zpracovávat jakékoli téma. Je také zajímavé, že i když si zachovává určitou formu, pokud jde o melodie a rytmus, ale zároveň se vyvíjí a posouvá. Je to hudba, která do sebe vstřebává světové události, a ty ji pak dál formují. A líbí se mi ještě jedna věc. Mé oblíbené písně ve stylu calypso připomínají drby. Někdo vám řekne nějakou fámu a vy z ní uděláte píseň.    

Vaše nejnovější album se jmenuje Karneval duchů, Carnival of the Ghosts… Souvisí ten název nějak s celkovou náladou alba?

Ano, na albu je přímo píseň s názvem Karneval duchů. Je o chlápkovi, který se účastní karnevalu v Port of Spain. Omdlí a probudí se uprostřed noci v prázdné ulici. Najednou uslyší karnevalovou kapelu, ale ustrne, když zjistí, že kolem něho procházejí duchové mrtvých a dávno zesnulé historické osobnosti. Mluví k němu, dávají mu různé rady nebo mu něco vytýkají a píseň toto vše zpracovává humornou formou. Hlavním tématem celého alba je nestálost našeho života. Mně je přes čtyřicet, a pokud budu mít štěstí, jsem zhruba v polovině své životní pouti. Uvědomuji si tedy, jak čas utíká a každá z písní toto téma plynutí času nějak zpracovává. Úvodní Shades Of The Living je více filozofická, píseň Time je zase spíše humorná. Down By The River je o posledním setkání na konci času a tak podobně. Prostě smrtelnost a nestálost je hlavní téma celého alba.