Jaune Toujours: Nemusíme upadat do beznaděje

Rozhovor s Pietem Marisem z belgické skupiny Jaune Toujours

Vaše kapela nemá kytaru, ale zato má velmi výrazný akordeon. Jak tato sestava vznikla?

K tomu se váže vlastně docela vtipná historka. Úplně první sestava Jean Toujours měla kytary. Dokonce i já jsem hrál na kytaru – byl to takový punkrockový styl se třemi akordy a hodně svižným tempem. Vedle mě byl v sestavě i další kytarista. Když se ale kapela rozpadla, kytary odešly s původními členy. Hlavním důvodem, proč už kytaru nemáme, je vlastně to, že moje kytara tehdy skončila v opravně a trvalo strašně dlouho, než jsem ji dostal zpátky. Mezitím jsem ji nahradil akordeonem. Akordeon nakonec zůstal, kytary zmizely a my jsme si tak nějak našli svou rovnováhu s dechovou sekcí. Není to úplně běžné, ale myslím, že to funguje – a tak dnes zníme tak, jak nás znáte.   

Jak se v průběhu let vyvíjela hudba kapely?

Možná jsme se na začátku více blížili francouzskému šansonu. Nebyl to žádný skok ze dne na den, ale postupně jsme se vyvíjeli směrem k rytmičtější hudbě, ve které hrají důležitou roli dechové nástroje. Texty zůstávají velmi důležité, ale dnes už nejsou vrcholem celé kompozice, který by ostatní nástroje jen doprovázely. Vokály a texty vnímáme jako jeden z nástrojů kapely. To je podle mě rozdíl oproti našim začátkům nebo třeba oproti dnešním šansonům, kde všechno slouží především textu a zpěvu – což je samozřejmě také krásný přístup. Nechci říct, že jsem proti tomu. I u nás mají vokály a texty významné místo, ale není to tak, že by celá hudba musela nutně sloužit jen jim.   

Texty písní jsou pro vás tedy stále důležité?

Ano, texty jsou pro nás stále důležité, protože důležité je i sdělení. Jsme kapela, která byla vždy sociálně angažovaná – ve světě je spousta věcí, které nefungují, a kvůli tomu bychom mohli snadno propadnout depresím. Chápu, že se lidé cítí sklesle, ale naše reakce je jiná – snažíme se z toho všeho vytěžit to nejlepší, šířit pozitivní poselství a pomáhat lidem zvládat těžké chvíle. I když je svět tvrdý a divoký, zasloužíme si zůstat motivovaní. Můžeme alespoň ve svém nejbližším okolí vytvořit co nejlepší svět, jaký dokážeme, i když nebude dokonalý. Nemusíme upadat do beznaděje jen proto, že věci nejsou ideální. Vždy existuje způsob, jak z toho něco vytěžit – a o to se snažíme my. Lidé, kteří poslouchají naši hudbu, nám to potvrzují – ať už přímo, nebo nepřímo, prostřednictvím zpráv a e-mailů. Mám pocit, že se nám daří náš cíl naplňovat – že lidé si z naší hudby opravdu něco odnášejí, cítí se díky ní lépe, nabití energií a pozitivní náladou. Hudebně je naše tvorba velmi veselá a energická, zatímco obsahově se zabýváme vážnějšími tématy. Přesto se vždy snažíme být konstruktivní a šířit optimismus.   

V čem se vaše nové album Vertigo liší od starších nahrávek?

Hlavní rozdíl je v tom, že téměř všechny skladby na tomto albu – až na jednu výjimku – jsme složili společně s bubeníkem a basistou. Spolu s basistou Mathieu Verkaerenem a bubeníkem Théophanem Raballandem jsme na většině zkoušek pracovali jako trio. Hodně jsme improvizovali, jamovali a z těchto nápadů pak vznikly téměř všechny skladby na albu. Další rozdíl je, že jsme tentokrát více pracovali s dechovou sekcí. Některé skladby mají jen tři dechy, ale většina jich má čtyři, a v některých případech jsme dechy při nahrávání dokonce zdvojili, takže výsledkem je velmi bohatý zvuk dechové sekce. Co se týče jazyků, většina písní je tentokrát ve francouzštině nebo ve směsi francouzštiny a angličtiny, zatímco na předchozích albech se občas objevila i holandština. Myslím, že to je také jeden z rozdílů. A možná největší rozdíl je, že jsme tentokrát věnovali mnohem více času produkci – zejména práci s vokály, vrstvením a celkovým vyladěním zvuku, aby byl co nejbohatší. Do tohoto procesu jsme investovali opravdu hodně času a úsilí, což je další výrazná změna oproti našim předchozím nahrávkám.       

Všiml jsem si, že při hře na akordeon používáte různé efekty…

Ano, to je pravda. Byl to můj sen už hodně dlouho – snad už před patnácti lety jsem o tom uvažoval. Tehdy jsem ale neměl dost času ani zkušeností, abych to realizoval. Malý delay pedál jsem sice používal vždycky a stále ho používám, ale inspirací mi byli hráči na foukací harmoniku, kteří hodně využívají efekty, například kapely jako Hazmat Modine. Když se zaposloucháte do zvuku foukací harmoniky, není vlastně až tak vzdálený od akordeonu. Oběma nástrojům je společná určitá „duše“. Řekl jsem si tedy, že zkusím podobný přístup. Používám harmonizér, který dokáže vytvořit zvuk podobný varhanům, a také wah-wah pedál, který je typický spíše pro kytary, ale občas ho při koncertech využívám i pro akordeon. Teď už je to nedílná součást našich živých vystoupení.