Folkové prázdniny 2009: festival hudebních radostí

Úplně na počátku, ještě v 80. letech, to byl jeden z mnoha folkových festivalů, který pouze malebné prostředí kopcovitého městečka na břehu řeky Oslavy odlišovalo od obdobných akcí. I když jsem v té době žil nedaleko Náměště, první ročníky jsem podrobně nesledoval. A tak vlastně ani nevím, kdy přesně se stal dramaturgem Michal Schmidt a kdy přesně začal Michal Schmidt ve volném čase jezdit po evropských festivalech a hudebních veletrzích a hledat takovou muziku, kterou u nás ještě nikdo jiný nepředstavil. V každém případě už minimálně deset let jsou Folkové prázdniny vytříbenou akcí, která vysoce nastavenou laťkou vkusu dávno přesáhla kraj Vysočina a – troufnu si tvrdit – i hranice naší republiky.

Folkové prázdniny, to jsou koncerty zahraničních umělců, za kterými stojí nosné příběhy (jak by mi potvrdil kolega Moravčík, který v Náměšti pravidelně tráví celý týden). Jsou to recitály pečlivě vybraných českých a slovenských hvězd na zámku i vystoupení folkových nadějí v podzámčí na open scéně. Jsou to tvůrčí dílny, na kterých se můžete učit latinskoamerický zpěv, staré americké duchovní písně, hru na bodhrán nebo něco málo z indické hudby. Je to každodenně vydávaný Plátek s informacemi nejen o hudbě. Je to mezinárodní kolokvium, na kterém se potkávají a mnohdy střetají publicisté s muzikology a muzikanty. Je to sympatické konferování Jirky „Ďoubala“ Hejla. A jsou to především koncepčně pojaté programové dny, zaměřené vždy na jedno téma, nad nimiž vévodí ústřední téma celého festivalu. To letošní znělo Radosti i smutky (…v životě a muzice). A zatímco v lidové hudbě se smutky objevují častěji, z pódia se směrem k posluchačům nesla především radost.

Letos jsem z pracovních a rodinných důvodů mohl v Náměšti pobýt pouhé tři dny (z osmi), avšak byly to dny nadmíru intenzivní. Pominu-li zajímavé kolokvium, jehož jsem se sám také zúčastnil a z nějž příští rok vyjde – jako obvykle – česko-anglický sborník, těšil jsem se nejvíc na středeční program (22. 7.), nazvaný stejně jako festival Radosti i smutky. Podle očekávání příjemný byl komorní recitál Kolumbijky Lucii Pulido, která se v Náměšti objevila už loni, a jejího venezuelského kolegy, kytarového virtuóza Aquilese Baeze. Své úspěšné tažení k srdcím českých fanoušků si zopakoval Američan Tim Eriksen, který k nám už loni přivezl dřevní hudbu severovýchodu Spojených států a který letos na pódiu oficiálně představil album Northern Roots, natočené právě loni na Folkových prázdninách. Pravé portuglaské fado předvedla nevidomá zpěvačka Dona Rosa, která bezesporu patřila k tomu nejlepšímu, co náměšťský zámek letos zažil. Nicméně – při vší úctě k zahraničním hvězdám – mne osobně letos nejvíc nadchla Katka García s Lubošem Malinou (a celou skupinou Garcia) a s hostujícím Janem Hrubým. Hvězdná sestava s možná nejlepší českou zpěvačkou současnosti dokázala, že je i v mezinárodním měřítku konkurenceschopná.

Z dalšího programu Folkových prázdnin určitě musím zmínit netradiční skotský klezmer Moishe’s Bagel, irského písničkáře Liama Ó Maonlaího (jinak leadera světoznámé rockové skupiny Hothouse Flowers), kterého v Náměšti doprovodila Markéta Irglová, nebo skvělou indicko-americkou sestavu Rupa & The April Fishes s mladou sympatickou lékařkou v čele a s repertoárem v několika jazycích. Mezi těmito lahůdkami se v žádném případě neztratila Hudecká úderka Jiřího Plocka ani Terne Čhave, zatímco Slovenka Szidi Tobias, na jejíž vystoupení jsem se velmi těšil, bohužel celou dobu bojovala se špatným zvukem.

Víc jsem bohužel neviděl. Nicméně jsem přesvědčený, že Zuzana Lapčíková, Dan Bárta, Horňácká cimbálová muzika Martina Hrbáče, Vladimír Mišík či Čankišou, respektive Rajery z Madagaskaru, irští The Pale, maďarský Cimbaliband nebo Spakka-Neaopolis 55 z Itálie nabídli také vrcholně silné zážitky.

(Článek vyšel v zářijovém čísle měsíčníku Folk & country.)