Eva Väljaots: Nevíme, jak se na můj nástroj původně hrálo

Rozhovor s estonskou hudebnicí Evou Väljaots

Hrajete na tradiční estonský nástroj kannel. Je i hudba, kterou hrajete, tradiční?

Je otázka, co to vlastně znamená tradiční. Přímo pro tuto starou verzi kannelu nemáme mnoho materiálu. Ten nástroj je tak starý, že vlastně ani nevíme, jak se na něj původně hrálo. Když tedy chceme hrát jako tradiční hráči, musíme do toho hodně zapojit představivost. Myslím, že v minulosti si lidé také hodně stavěli své nástroje sami. V tom jsem tedy „tradiční“. Jsem vlastně „současná tradiční umělkyně“. Ale jinak bych sama sebe za tradiční hudebnici nepovažovala. Jsem prostě hudebnice, která hraje svou vlastní hudbu.

Musíte se při hře vyrovnávat s nějakými omezeními? Je něco, co na kannel prostě nedokážete zahrát?

Samozřejmě, každý nástroj má svá omezení. V souvislosti s kannelem existuje řada předsudků. Lidé si o něm myslí, že má omezené možnost, že je to něco jako dětský nástroj, na který se například nedá hrát v kapele. Podle mne to ale není pravda. Sama jsem dokázala, že s tímto nástrojem můžeme dělat řadu zajímavých věcí a využívat jej na mnoho způsobů. Při hře na kannel cítím obrovskou svobodu. Mohu třeba naladit struny tak, jak chci. Mohu hrát čvrttóny. Mohu dělat opravdu spoustu věcí.    

Překvapujete při hraní sama sebe?

Ano, překvapuji sama sebe. Někdy se stane, že přijdu na něco nového během koncertu, ale pak se něco nepodaří. Ale místo toho, aby mě to vyděsilo, to přijmu a snažím se tento prvek zdárně zakomponovat do dalšího koncertu. Už se mi tedy párkrát stalo, že jsem sama sebe překvapila. Jsou to krásné momenty, ze kterých je zřejmá má láska k hudbě. V ten okamžik si uvědomuji, že to nevychází ze mě, ale že jsem to dostala jako dar. Takže ano, ten nástroj mě překvapuje.    

Své nejnovější album Skylark jste nahrála v duu s anglickým houslistou Robbiem Sherrattem. Jak došlo k vaší spolupráci?

S Robbiem jsme společně studovali. Byli jsme v tutéž dobu na výměnném studentském pobytu na Sibeliově akademii v Helsinkách a později jsme tam studovali magisterský stupeň a stali se z nás velcí přátelé. Myslím, že se mu líbil nástroj, na který hraji. Párkrát jsme spolu také účinkovali na různých školních akcích a já si myslím, že naše nástroje se k sobě zvukově velmi dobře hodí. Já na kannel drnkám, zatímco on hraje táhlé tóny. A zatímco od zvládne se svými pětistrunnými houslemi zahrát i poměrně hluboké noty, já mohu hrát výšky. Skvěle to do sebe zapadá. Nebylo to tedy tak, že bychom si naplánovali, že budeme společně hrát. Vzniklo to naprosto přirozeně jako něco, čemu jsme se vlastně ani nemohli vyhnout.    

Mají estonská a anglická hudba něco společného?

To je dobrá otázka. Anglická lidová hudba nezná kannel, zatímco v Estonsku známe housle. Ale to, co mají anglická a estonská hudba společné, je společné lidové hudbě ve všech tradicích světa, a to je improvizace, variace, umělecká svoboda, hledání přirozeného zvuku. Máme rádi akustickou hudbu, a improvizace znamená svobodu.