Zrcadla: Večírek Hitachi (recenze)

Zrcadla nepatří mezi ty skupiny, které chrlí nové nahrávky jak na běžícím pásu. Vždy, když mají co říct, natočí novou desku. V roce 1996 tak vznikl debut s názvem Hrací skříňka, z kterého mám nejraději písně Valentýna – na Donovanovu melodii – a Až mi Bože rozdáš, což je původní skladba kytaristy Pavla Moryska a houslisty Karla Dvořáka, dodnes hlavních autorů kapely. V roce 2002 vyšlo druhé album Země motýlů. I tam jsem měl své oblíbené hity – úvodní Loutky, titulní Zemi motýlů a především Na stráni k severu, krásné vyznání původně Jihomoravana Pavla Moryska chodskému kraji, místům, kde se usadil a kde s rodinou žije. Na třetí dlouhohrající nahrávku čekali fanoušci Zrcadel dvanáct let. Až v polovině roku 2014 spatřila světlo světa deska s tajemným názvem Večírek Hitachi. I když album vyšlo i na CD, primárním nosičem je v tomto případě skutečně klasická vinylová deska, kterou výtvarník Karel Dvořák pojal jako opravdu nádherný artefakt. A třebaže mám výhrady praktického rázu k obřímu rozkládacímu plakátu s texty psanými špatně čitelným fontem (raději mám „normální“ knížečku velikosti CD), musím výtvarnou stránku alba, pojatého jako pseudojapanérie, skutečně pochválit.

Se slůvkem Hitachi v názvu alba však nesouvisí pouze zacílení na Japonsko (to se ostatně nikde jinde než na obalu neprojevuje), ale především zaměření na technologie. Když jsem s členy Zrcadel natáčel o albu rozhovor, příznačně jsme se nejvíc bavili o procesu nahrávání – od stavění mikrofonů v lyžařské boudě či od fascinace zvukem lesa až po důraz na analogovou vinylovou desku jako finální produkt. Otázka však je, jestli se kapele podařilo její záměr plně realizovat, jestli je zvuk alba skutečně tak dokonalý, jak být měl. Sám se domnívám, že se to povedlo jen zčásti. Některé momenty jsou opravdu po zvukové stránce skvělé – perkuse v Mírně protkané, dobro na celé desce, některé pasáže s hammondkami. Proti tomu však stojí utopený zpěv v Pivovarské i jinde, výrazné sykavky ženských hlasů a především přearanžované momenty, kdy se všechny nástroje slévají v jednu špatně čitelnou kouli (úvodní Večírek Hitachi).

Problém pochopitelně není pouze ve zvuku, ale spíše v aranžích jako takových. Zatímco závěrečná instrumentálka Lesní jam se – až na zbytečně protahovaný závěr – poslouchá velmi příjemně, z úvodního Večírku Hitachi a některých dalších písní sice sálá radost z hraní, ale v hutném zvuku sedmičlenné skupiny je velmi obtížné se zorientovat. S tím pak souvisí ještě jedna rovina: Zrcadla si udělala příjemný večírek, energie mají na rozdávání, ale obsah se bohužel vytrácí. Texty většiny písní jsou totiž příliš abstraktní a obecné (Všechno tu mám ráda, Mírně protkaná, V podvečeru jistém) nebo téměř nadbytečné (Večírek Hitachi by byla hodně dobrá instrumentálka). K výjimkám patří Modrá caravela se slibně nedořečeným náznakem děje, osobní vzpomínka Vánoce roku 1988 a vlastně i procítěná balada o dospívání Pomaturitní večírek.

Celkově mi na albu chybí výrazný hit s nosným tématem, jako byla na minulé desce píseň Na stráni k severu. Dokonce jsem po prvním poslechu na celém albu marně hledal jakýkoli záchytný bod. To ovšem neznamená, že by Večírek Hitachi nepřinášel nadprůměrné až velmi slibné pasáže. To, co se napoprvé může jevit jako chyba („příliš plné“ aranže), se totiž nakonec může stát kladem. Kombinace hammondek s dobrem, zvuk dud, banja, houslí i kytary – to vše vytváří originální nadžánrovou směs, která může při dalších a dalších posleších nabízet nečekané aranžérské perly. I když tedy podle mne Večírku Hitachi chybí větší zacílení na obsah a v aranžích pohled zvenku v podobě názoru externího producenta, nakonec třetí deska Zrcadel vůbec nedopadla špatně. Jen ji člověk nesmí odložit poté, co se v ní napoprvé nezorientuje.

Vydavatel: Jiří Sláma, AVIK Plzeň
Rok vydání: 2014
Žánr: folkrock
Celkový čas: 42:44

www.zrcadla.info