Zhasni: Na druhém nádvoří (recenze CD)

Novoborská skupina Zhasni na sebe výrazně upozornila už svým prvním albem Je to tak nutný…, jednou z nejlepších českých nahrávek rok 2009. Od té doby došlo v kapele k velkým změnám: odešla violoncellistka Jana Jiránková, sestavu naopak posílili bratři Leoš a Libor Kropáčkové (bicí a basa) a nedávno ji pro změnu opustila i Irena Vaňková. Původní autorské trio se tak zúžilo na dvojici (Michal Vaněk coby autor hudby i textů, Kuba Horák jako textař) a na post houslisty přibyl David Singer. Ale to předbíháme. Druhé album Na druhém nádvoří skupina natáčela od srpna 2011 do února 2012 ještě s Irenou.

Zatímco první CD vznikalo ve Zlíně-Štípě ve studiu Golden Apple, novinku Zhasni natáčeli v tomtéž městě, ale ve vyhlášeném studiu „V“ ve spolupráci s Ivo Viktorinem. Ten tak na pozici nepsaného producenta vystřídal svého kolegu z AG Fleku Karla Markytána, který Zhasni výrazně asistoval na první desce. Tato výměna na postu „spolupráce na realizaci“ mimochodem koresponduje s jedním zajímavým detailem. V jednom textu na prvním albu Zhasni vystupuje Jan Spálený, člověk, kterého mám spojeného především s bezkonkurenčními textovými příběhy (i když nezpochybňuji silnou hudební složku jeho skladeb). V jedné z nejvýraznějších písní druhého alba (Na cestě od Bejrů) se zpívá o Dežovi Ursinym. U něj naopak, aniž bych zpochybňoval sílu básnických textů jeho spolupracovníka Ivana Štrpky, vnímám na prvním místě netuctovou hudbu. Možná je to jen náhoda, ale právě v důrazu na text, respektive hudbu a aranže vidím hlavní rozdíl mezi oběma deskami Zhasni. A možná je to jen náhoda, ale Karel Markytán je přece v AG Fleku „ten přes texty“, zatímco Ivo Viktorin je známý jako melodik a zvukový perfekcionista.

Ale zpět ke Zhasni. Nové album se mi hodně líbí. Aranže jsou střídmé, přehledné a přitom nápadité (stačí si pozorně poslechnout zhudebněnou Verlainovu báseň Než ti ránem…). Melodie hitové (Na cestě od Bejrů) i nenápadně vlezlé (tři dny mě dnem i nocí pronásledovala píseň Ireny Vaňkové Černá díra, než jsem si uvědomil, odkud ji znám) mají na mladé folkrockové scéně jen málo konkurence. Ovšem tak silné příběhy, jako byly na předchozím albu písně Kastelán, Parcely na Měsíci nebo V mosteckých emauzích, na novince nenacházím.

To samozřejmě neznamená, že by Kuba Horák a Michal Vaněk byli najednou horšími textaři než dřív. Vůbec ne. Jen tentokrát nemám pocit, že by některý z textů byl tak zásadní, že by se měl navždy tesat do pomyslných kamenných dějin českého folku. A přitom se v písních řeší témata globální (V hostelu Vertigo) i osobní (Do stanice Smíření), a to pomocí neotřelých obratů a zajímavých nápadů. I tentokrát je v Kubových verších znát nostalgická nota (Nevyšlapanou – „Dítě co ujíždí na starých saních / Vypadá jako já“), i tentokrát posluchač ocení smysl pro detail („igelitka Billa“ a „spoření u lišky“ – Kombinát). Vlastně každý z textů (včetně kulinářské road movie ze života kapely Na cestě od Bejrů) je nadprůměrný až výborný, chybiček a kostrbatostí je jen pár (asi bych nepoužil spojení „přečíst si na mailu“, „člen NASA“, „se dvouletým zpožděním“ a netuším, co mají být „větry z Dominiku“, snad z karibského ostrova Dominiky?). Dokonce ani častější užívání obecné češtiny mi nevadí („se třiceti přestupama“, „platil by každej sám až na konečný“). Jen mi prostě tentokrát melodie v uších zůstávají déle než slova a stýská se mi po tajemných loukách nad Čingovem a majáku v Nidě z první desky.

Obal je skvostný, po výtvarné stránce originálně řešený a graficky čistší než obal prvního alba. Snad jen sleeve-note Pepy Streichla si zasloužil pohled dobrého češtináře („aby jste“ v češtině neexistuje!). A dobrá zpráva na závěr: S přibývajícími poslechy se mi album líbí čím dál víc, nacházím na něm nová silná místa. A to je myslím největší důkaz toho, jak dobrá je to deska.

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2012
Žánr: folkrock
Celkový čas: 37:22