Žamboši

Žánr: folk
Celkový čas: 22:07

Nemá cenu uvažovat, jestli jsou Žamboši skupina, nebo duo. Žamboši jsou FENOMÉN. Snad nikdo neudělal za poslední rok takový posun v interpretaci, v přesvědčivosti a především v popularitě. Ze Zahrady z Náměště na Hané si Honza Žamboch a Stáňa Brahová ze Vsetína po právu odváželi Krtečka. A vůbec jsem se nedivil ani tomu, když přesvědčivě zvítězili v anketě, ve které jsem se muzikantů ptal, kdo je nejvíce zaujal právě na našem největším folkovém festivalu.

Nahrávka, kterou mám k dispozici, oficiálně nevyšla a ani nejde o autorizované demo, ačkoli jsem je dostal přímo od Honzy Žambocha. Je to prostě sedm písniček, nahraných (předpokládám) při nejrůznějších příležitostech a přepálených na jedno CD. Žamboši prý od té doby natočili cosi zvukově kvalitnějšího, jenže zatím se ke mně tato nová nahrávka nedostala. Proto nebudu hodnotit zvuk ani obal (který v tomto případě vůbec neexistuje), pouze budu glosovat písničky jako takové.

Čím jsou na naší scéně Žamboši tak výjimeční? Smíšených dvojic přece existuje více... Jenže žádná s tak originální poetikou v hudbě i textech a s tak přesvědčivými pódiovými výkony. K podrobnější analýze si vyberu tři písničky, ačkoli by si větší zmínku zasloužily i čtyři zbývající.

Píseň, díky které jsem si Žambochy zapamatoval už po loňské Zahradě písničkářů, se jmenuje Plísnička a právě na ní si můžeme ukázat, čím že jsou Žamboši jiní než jejich kolegové. Žambochům nestačí vystavět skladbu na jednom neotřelém nápadu. Oni těch nápadů potřebují do písničky "nacpat" (v pozitivním slova smyslu) hned několik. Plísnička má v první řadě velmi neokoukané téma - role plísně coby domácího zvířete se vším, co k tomu patří (včetně konzumace nepohodlných návštěv a sousedů). To by jako zajímavé téma stačilo. Jenže Honza jakožto autor potřeboval svůj nápad okořenit neoposlouchanými slovními spojeními, a tak se posluchači asi poprvé v historii českého folku dostane do uší termín "fungicidní roztok". Znalci mladé folkové scény zase ocení, že šprýmař Honza vybavil postavy své skladby křestními jmény svých kolegů-písničkářů (Ivo, Jeroným). Jenže to pořád ještě není všechno. Všechny uvedené vtipy jsou přebity tím, že zatímco Honza zpívá český text, Stáňa s bravurou simultánně tlumočí do němčiny. Na něco takového se prostě zapomenout nedá a její přednes jména Je-ro-nüm s patřičným ráčkováním si vychutnám i opakovaně.

Se zmnožením fórků pracuje Honza Žamboch i v písni O znakoplavkách a tak. Zatímco název je samozřejmě inspirovaný Plíhalem, v délce absolutních rýmů se autor asi inspiroval Karlem Krylem a jeho "vatra nectila tě / bratranec ti latě / vysušil" a podobnými verši. Honzovy znakoplavky mají jména právě podle toho, aby se rýmovaly s něčím, v čem mohou zakopnout. Tak například "znakoplavka fí / zakopla v kafi" a "znakoplavka rí / zakopla v karí". To beru. Ovšem verš "znakoplavka nás utře / zakopla v kámásútře" se mi už zdá moc překombinovaný. Zajímavější je závěr skladby. Správná znakoplavka plave na zádech, pozadu, a tak Honza se Stáňou zpívají v závěru refrén taky pozpátku. A pak, aby toho nebylo málo, pozpátku nazpívaná slova pustí ještě naopak. Výsledek je tedy opravdu originální: Slova jsou na svém místě, jen místo nádechů slyšíme vdechy. Srozumitelnost na hranici únosnosti, leč efekt skvělý.

A do třetice. Tři psi je píseň mnohem vážnější, jako by Žamboši chtěli dokázat, že to umějí i bez fórků, jimž může někdo vytýkat samoúčelnost. Skladba je příběhem Jazzu (což je první ze psů), kterému umřel pán a který se setká se svými kolegy Rockem a Blues(em). Výborná melancholická náladovka s jazzovými motivy. Snad jen obrat "Ten drsnosrstý, to je rock / a ten huňatý je blues" se mi zdá až příliš polopatistický.

Z ostatních písní vyzdvihnu ještě krásnou Co se děje v koupelně s rýmem sice opravdu samoúčelným, leč geniálním: "Tak jak nadává kovář, když pštrosa kuje / sousedi řvou, že to prosakuje." Ale abych se vrátil k původní otázce: Čím jsou Žamboši tak výjimeční? Právě tím, že dokážou být výborní hned v několika úrovních - textařsky, interpretačně (Stánin přesvědčivý projev a Honzova hra na kytaru), aranžérsky (i přes jednoduchost projevu) i rytmicky (zkuste se dopočítat...). A my, kteří si rádi hrajeme se slovy, jim tu občasnou samoúčelnost velice rádi odpustíme. Mimochodem co když samoúčelné není nic a my pouze nechápeme autorovy pohnutky??