Vladimír Veit: Písničkář (recenze CD)

Vladimír Veit patří k zakladatelské generaci české písničkářské scény. Kromě toho, že zhudebňuje poezii a píše vlastní písně, je autorem minimálně čtvrtiny ze všech melodií, které kdy zpíval Jaroslav Hutka. A podobně jako Hutku poznáte i Veita na první poslech: jeho styl zpěvu po jediném slově, jeho melodii po několika taktech. Jeho dikce, frázování, introvertní hlas, nic se od legendárních alb ze 70. let Quo vadis a Ve lví stopě nezměnilo. Po návratu z rakouského exilu se písničkář usadil v jižních Čechách a zvláště po roce 2000 vlastním nákladem vydal několik alb: autorskou tvorbu, zhudebněnou poezii pro dospělé i verše pro děti. Toto snažení skončilo v roce 2007 albem Štěstí a od té doby Veit natočil jen sem tam nějakou jednotlivou píseň. Jednou z nich byl také v roce 2007 Písničkář, který se nyní stal titulní písní nového studiového alba.

To Veit původně vůbec neplánoval. „Dělal jsem na knížce, ale dostal jsem z nakladatelství Galén také nabídku vydat své nové věci. Začal jsem tedy listovat tím, co mi leželo na stole, tu tam a tu támhle pod stolem, a zjistil jsem, že mám materiálu víc, než je třeba,“ líčí genezi nové desky v bookletu. A protože je Veitův projev – navzdory síle textů – skutečně jednotvárný, bylo jen dobře, že se materiálu chopil člověk „zvenku“ a přitom s Veitem charakterem tvorby částečně spřízněný, někdejší kolega z Šafránu Vladimír Merta. Původní verze jeho aranží se Veitovi nelíbila, a tak svého jmenovce Vladimíra požádal o přepracování. Jak původní aranže zněly, nevím – a docela by mě to zajímalo. Konečná podoba alba je decentní, Veitův zpěv neshazuje ani nikam zvlášť neposouvá, Merta pouze jednotlivými nástroji (kytary, flétna, harmonika, viola da gamba) album zdobí. Někde je to výborné řešení, jinde (když Veit svých tichým hlasem deklamuje citoslovce, která mají burcovat) si říkám, že pan aranžér mohl trochu přitlačit. Do třech písní si pánové přizvali Jaroslava Olina Nejezchlebu s violoncellem a nutno podotknout, že volba těchto tří skladeb byla logická.

Zjednodušeně řečeno album obsahuje písně vážné a písně s cellem. Olin totiž svým nástrojem přikrašluje ty skladby, které by bez relativně košatějších aranží neobstály. Jejich texty jsou totiž oproti zbytku alba plytké až – pardon – slaboduché. Platí to především o Dvacáté páté hodině o hrajících si koťatech: „Kdo má doma kocoury / a má nejmíň dva / užije si legraci / ha ha ha ha ha.“ Podobně i obě „dívčí“ písně – Ilona a Pro Šárku – patří k tomu slabšímu na albu, mimo jiné proto, že se v obou opakuje tentýž motiv stvoření ženy Bohem a v obou má muž dát ženě „na zadek“. Ani „rýmy“ jako „milujte se hodně / cupitejte svorně“ nenapovídají, že máme co do činění s jedním z nejlepších českých písničkářů.

Reputaci si Vladimír Veit napravuje ve většině ostatních skladeb. Jednak se představuje jako písničkář se vším všudy: tedy jako člověk, který nad tvorbou a vším, co s ní souvisí, uvažuje (Písničkář); a dále jako člověk, kterému není lhostejné, kterým směrem naše společnost kráčí. Pokud by stále platilo zvolání Jiřího Dědečka Vraťte mi nepřítele, musel bych podotknout, že Veit už jej dávno našel. Ostře se vymezuje hned v druhé písni Lepší už to nebude: „Úchylák, zloděj nebo politik / pojišťovák anebo jiná veš.“ Ještě ostřejší výrazy volí v cynickém zvolání Svobodo! Svoboděnko! („Den za dnem a za nocí se táhnou zase slova / zkurvené významem jak láska v bordelu / A děvka politika zas a znova – znova / zkurveně koktá o prastarém lidském snu“). Mimochodem když jsem se písničkář po vyslechnutí tohoto textu zeptal, za jakých okolností může podle něj písničkář sáhnout k vulgárním výrazům, odpověděl: „Já se ve své tvorbě snažím být ne snad noblesní, ale používání vulgarismů je mi protivné. Ale tady mi to sedělo. Byl jsem asi velmi naštvaný, když jsem to psal. A tak jsem si říkal, že je to možné použít a dodnes toho nelituju, tak vulgární ta použitá slova zase nejsou. Dokonce si myslím, že ten text je sice na hraně, ale že jsem mohl být ještě tvrdší.“

Album však není od začátku do konce pouze protipolitické a „naštvané“. Veit dokáže najít lyriku v obyčejných věcech (Krabička pastelek, inspirovaná jednou písní Vladimíra Merty). Umí nazpívat něžný duet s „dcerou“ (Až vyrosteš; s dcerou kolegy Merty), který kazí pouze rádoby vtipná zmínka o paroží. A především se snaží vykřesat jiskřičku naděje. Takto je laděna titulní píseň Písničkář („Jednou to přijde, jednou to přijít musí / jednou se přikutálí doba vzdálená“), kapku nevyslovené naděje skrývá mezi řádky v závěrečné Vrátil se poutník („Vrací se do míst, kde studánka vyschla / vrací se, prošel světa kraj / vrací se za hvězdo, za obzor zašla / vrací se poutník, tak muziko, hraj!“). Skutečným vrcholem alba je však píseň Ne, ještě není čas, z které naděje jen prýští: „Ještě je pořád čas vylomit nejednu kliku / a postavit loď a objevit Ameriku.“ Podobnými texty Veit dokazuje, že stále patří k české písničkářské top lize. A je jen škoda, že album zaplnil i vatou typu Ilony, Zvrhlické nebo „kocourů“.

Rok vydání: 2011
Vydavatel: Galén
Žánr: folk
Celkový čas: 44:36