Veselá zubatá: 62 minut v sádle

Volné sdružení muzikantů kolem kytaristy, zpěváka, textaře (a především výtvarníka) Rudolfa Brančovského přichází se třetím albem. Po ostře rockové prvotině 328 z tlustýho (2001) a po jemně folkovém minialbu Projekt velmi malého srpnu (2002) nyní vychází záznam koncertu z brněnského klubu Sádlo z května loňského roku. Žánrově jde o jakýsi kompromis mezi hlučnou a klidnou podobou Veselé zubaté. Kapela nám předkládá ráznou muziku zahranou na akustické nástroje. Vedle kapelníkových kytar vystupují do popředí flétničky (hezké sólo v písni Svatozář), mandolína, saxofon, violoncello nebo akordeon.

Veselá zubatá by se s přivřením oka dala zařadit mezi takzvané křesťanské kapely. Jenže právě při poslechu tohoto alba zjistíte, jak je toto označení ošidné. Ano, skupina už v první písni dochází k závěru, že "nemůžem bejt ateisti" a v rychlé Surfin In The Plodová Voda prohlašuje: "Věřím v Krista a na nebe." Ale jinak nečekejte žádné prvoplánové písně. Brančovský jako textař se nebojí rýpnout do vlastních řad: "Cestou z pobožnosti se lidi potácí / Slyšeli o možnosti, co moudrost navrací / Ale ti pobožní často jsou nemožní." Jinde kritizuje jevy celospolečenské, například televizní seriály (Cholera, drsný popěvek o televizi, "protože se na ni nedá dívat"). 62 minut v sádle však není album nějak výrazně kritické. Kapela se snažila své publikum v klubu především bavit. To je zřejmé z průvodního slova mezi písničkami (které - na rozdíl od většiny živých desek - nenudí), z neustálého děkování ("Děkuji, děkuji... Tak poděkujte taky... Děkujeme..."), z některých textových úletů ("Stála krásná na mostě / když jsem k ní přišel, sopel z ní visel..." - Stála krásná na mostě) nebo ze závěrečného odlehčeného jamu Zmrzlina (s výkřiky jako "šalina" nebo "angína"). A za zmínku stojí i zajímavé zpracování biblického příběhu o Zvěstování se začátkem: "Ahoj, milá má Marie / su Gabriel, Boží anděl / Ne, neboj se, má Marie / ač jsi Panna, počneš dítě."

Pokud bych měl vybrat nejsilnější píseň alba, váhal bych mezi baladickou modlitbou Řekni mi a následující odpovědí na ni, Písní o mraku. Autor se například ptá: "Jestli když v noci zhasneš měsíc / musejí vyjít hvězdy povinně." A Bůh v druhé písni z mraku volá: "Hej ty tam dole, jenom řekni, a já ti vláhu dám." Právě tyto dvě skladby jsou z celého CD nejfolkovější. U většiny ostatních písní, především u těch rychlejších, bych neváhal volit označení "punkfolk". A například saxofon kapela používá po vzoru českých undergroundových kapel z 80. let. Mimochodem Rudolf zpívá podobně nečistě jako Svatopluk Karásek a z vyřvaného hlasu byste určitě nepoznali, že je mu jen něco málo přes dvacet.

Hudba Veselé zubaté se hodí jak k tanci, tak k soustředěnému poslechu. Leckdo se možná bude divit, že kapela s křesťanským cítěním může znít tak nezávisle, undergroundově. Možná vás sem tam nějaký tón pořádně praští přes uši, o některých slovních spojeních nemluvě. Pokud bych měl na album aplikovat umělecká měřítka (dokonalost rýmů, čistotu zpěvu), Veselá zubatá by nejspíš pohořela. Jenže na mě z té nahrávky dýchají zajímavé textové myšlenky, nevšední hudební postupy a především upřímnost. Toho si cením, a proto mám Veselou zubatou rád.

(Informace o kapele najdete tady: http://www.rudolf.zde.cz/)