Pětník zpívá V botách snů

16. ledna 2005 Recenze, Folk Autor: Milan Tesař

Pokud čtete mé recenze pravidelně, víte, že mám rád pestře zaranžované písně. Ne orchestry s lesem smyčců, ale co nejzajímavější kombinace nástrojů strunných, dechových, perkusních i dalších. Rád si vychutnám kombinaci plného (a přirozeného) lidského hlasu třeba s klarinetem, houslemi, kytarou nebo klavírem. Pětník nic takového nenabízí. Pětník, to je pět hlasů bez doprovodu jakéhokoli nástroje. Možná byste tedy čekali, že mě nudí - zvlášť když znám spoustu zahraničních čistě acapellových skupin (vysíláme o nich v rádiu dokonce jednou za čtrnáct dní pořad). Jenže Honza Hučín, kapelník Pětníku, je autor pěkných (a často vtipných) písniček. To vím už od doby jeho někdejší kapely Pramínek, jejíž album stále rád poslouchám. A ani debut Pětníku rozhodně nudný není.

Rok vydání: 2004
Vydavatel: Jiří Mašek - Good Day Records
Žánr: zpěv acapella
Celkový čas: 43:57

Pokud čtete mé recenze pravidelně, víte, že mám rád pestře zaranžované písně. Ne orchestry s lesem smyčců, ale co nejzajímavější kombinace nástrojů strunných, dechových, perkusních i dalších. Rád si vychutnám kombinaci plného (a přirozeného) lidského hlasu třeba s klarinetem, houslemi, kytarou nebo klavírem. Pětník nic takového nenabízí. Pětník, to je pět hlasů bez doprovodu jakéhokoli nástroje. Možná byste tedy čekali, že mě nudí - zvlášť když znám spoustu zahraničních čistě acapellových skupin (vysíláme o nich v rádiu dokonce jednou za čtrnáct dní pořad). Jenže Honza Hučín, kapelník Pětníku, je autor pěkných (a často vtipných) písniček. To vím už od doby jeho někdejší kapely Pramínek, jejíž album stále rád poslouchám. A ani debut Pětníku rozhodně nudný není.

Vedle autorských skladeb Honzy Hučína a jím otextovaných tradicionálů album obsahuje několik převzatých písní. Pominu-li dobře zazpívanou závěrečnou beatlesovskou Help!, označenou ale oprávněně jako bonus, drží celek až neuvěřitelně pohromadě. Například Hučínova Buď můj déšť na mě působí možná ještě kainarovštěji než Kainarův Bledej gentleman. Nedvědův Noe předjímá hříčku O potopě a druhá výpůjčka od Kainara, klasika Blues železničního mostu, si v trampskosti s ničím nezadá s Ryvolou Poslední mílí nebo se Skácelovým textem Blues o kolejích. Motiv cesty či směřování k cíli se vedle všech těch převzatých písních o mílích, mostech či kolejích objevuje i v Hučínových Schodech, Se mnou kráčej a ostatně i v titulní V botách snů.  

Celek samozřejmě stojí pohromadě i interpretačně: ve všech písních stejných pět hlasů, žádní hosté (s výjimkou Jiřího Maška v jedné skladbě), střídají se pouze sólisté. Je otázka, do jaké míry mají být členy acapellového souboru pěvecky výrazné osobnosti: zda je důležitější sehraný celek nebo vyčnívající sóla. Sám si myslím, že zajímavá barva a sytost hlasu jsou ku prospěchu věci. Tím pádem jako výrazně lepší interprety vnímám obě zpěvačky Pětníku. Zatímco Manča Sršňová (Bledej gentleman nebo bravurně zazpívané Blues železničního mostu) i Lenka Horáková (Buď můj déšť) mají hlasy syté a zajímavé, všichni tři pánové za nimi pokulhávají. Jakkoli technicky jejich projevu nemohu vytknout nic, barvy jejich hlasů nejsou nijak výjimečné.

Acapellové zpívání přináší kapele jeden významný problém: zpěváci musí udržet posluchačovu pozornost i během "meziher". K výplním mezi slokami a refrény slouží u tohoto žánru různé vycpávky typu "bam bam", "tu tú tú", "pam pam pam" apod. Pětník se snaží tuto nudnou nutnost vyvážit humorem: "padam" je v jednu chvíli nahrazeno slůvkem "padej" (Poslední míle), vtipnou zvukovou konstantou je "fanda fanda" (Bye bye blues). Humor však najdeme i v textech samotných - ať už je to netradiční pojetí Noeho příběhu v O potopě, epizodní role svatého Petra "v Americe s děckama a ženou" podložená patřičným americkým přízvukem (Buď můj déšť) nebo neotřelé vítání všednodenního rána v No tak jo. Právě tyto momenty patří na desce k tomu nejlepšímu. Tam, kde se kapela bere příliš vážně a vsází na uhlazenost, písním "něco" chybí. Zklamala mě například současná úprava titulní skladby V botách snů, kterou znám z demonahrávek kapely možná ne tak vycizelovanou, avšak s větším "drajvem". Podobně jako by "spadl retěz" na začátku Schodů, které jsou zbytečně moc pomalé. A trochu zrychlit bych doporučil i v jinak skvělé O potopě.

Je vidět, že před nahráváním prvního alba se Pětník zaměřil především na interpretační čistotu a na harmonickou a rytmickou dokonalost. Po všech těchto stránkách jde o album na úrovni, stejně jako po stránce dramaturgie a písní samotných. Co zatím mnohde chybí, je výraz a pestrost. Čistě vokální kapela sice pracuje s omezenými prostředky, avšak trochu odvázat se určitě může. Za vzor onoho "výrazu" nebo "drajvu" bych Pětníku dal třeba Bezefšeho. Ti sice mají hudebních nástrojů spoustu, avšak dokážou zaujmout i čistě vokálním projevem.