Paprsky: Okamžik

Muzikanti většinou nemají rádi, když je někdo řadí k nějakému žánru. Jenže abych se mohl orientovat ve více než 120 000 písních v archivu Proglasu, musím jednotlivé skladby do žánrů řadit, respektive pracovně je popisovat, řadit. Když v roce 1998 vyšlo album Studna, zaškatulkoval jsem si Paprsky jako jednu z mnoha moravských schol. Podobně tomu bylo na dalším CD Za světlem o rok později a až třetí album O naději... mě přesvědčilo o tom, že Paprsky mají na moravské křesťanské scéně opravdu výsadní postavení. Nebyla to už "obyčejná" schola, ale kvalitně zaranžované duchovní písně, blížící se svým charakterem komerčnímu poprocku (ať si o tomto žánru myslíme cokoli). A novinka Okamžik? Víceméně setrvalá tendence, možná dokonce ještě o něco profesionálnější než O naději...

Důraz na křesťanské poselství u Paprsků samozřejmě zůstává v jedné z prvních linií, nicméně je znát, že kapela se snaží do posledních detailů vypilovat jak aranže jednotlivých písní, tak celkovou koncepci alba. Většina možných výtek pak zůstává pouze v rovině subjektivních preferencí. Já například nemám příliš rád uhlazené sbory a jim přizpůsobený doprovod, a tak si Paprsky nebudu denně doma přehrávat. Na druhou stranu však mohu uznat, že ve svém žánru se pohybovat umějí. I přes distanc k tomuto žánru mohu (a vlastně musím) pochválit pěkný hoboj (Starostlivo), příjemné sólové hlasy zpěváků a zpěvaček (které na naší křesťanské scéně vůbec nejsou samozřejmostí) nebo pěkně sladěný dvojhlas v úvodní písni Kolikrát.

Na druhou stranu si při tom všem chválení a uznání kladu tyto otázky: Proč se v písni Bohatí téměř nic neděje, i když je vkusně zaranžovaná? Proč si Paprsky nehlídají takové detaily, jako je moravský přízvuk některých sólistů? A proč se kapela rozhodla trochu nekoncepčně na desku zařadit armstrongovskou What A Wonderful World?

O tom, že zdánlivě dokonalé album není dotažené do posledního detailu, svědčí časté kolísání v přízvucích a vůbec ve frázování. Hned v první skladbě se setkáme s jakýmisi "jsouvíčky" ("lehká JSOU víčka"), abych uvedl jeden z nejkřiklavějších příkladů. (Mimochodem v téže písni najdeme i kuriózní verš o nahém, který je mokrý "do nitky".) Pominu-li tyto školácké chyby, mohu o textech Paprsků psát jako o bezkonfliktních. Názor je v nich jasně daný, podání je důvěryhodné, jen mi po poslechu máloco zůstává v živé paměti. I "pilotní singl" V horku dlaně nezebou jsem si musel poslechnout několikrát, abych zaregistroval, o čem je. V tomto případě hudební složka výrazně převyšuje šedivou složku textovou a možná až příliš odvádí posluchačovu pozornost.

Od "scholového" formátu z počátků své činnosti udělaly Paprsky velký pokrok. Jejich písně (z velké části autorské, což je další klad) mají moderní aranže, kapela má ve svém středu dobré zpěváky (vyzdvihnout si zaslouží především kapelník Jirka Jakubík v bonusové Torontské hymně). Jen to chce dopilovat ještě pár detailů a výsledek bude téměř dokonalý. A potom by stálo za to uvažovat, jestli se přece jen trochu nezbavit té uhlazenosti...