Pacifik: Vyznání

4. prosince 2003 Recenze, Folk Autor: Milan Tesař

Tak konečně vyšla nová řadová deska Pacifiku. Než se jí budeme podrobněji věnovat, pojďme si pro pořádek shrnout, čím nás trampská legenda oblažovala v minulých letech. Téměř současně s Vyznáním vyšla u Multisonicu podivná kompilace 20 nej a rok před ní o poznání reprezentativnější dvojalbum 30 let.

Vydavatel: Venkow Records
Rok vydání: 2003
Žánr: trampské písně
Celkový čas: 46:26

Tak konečně vyšla nová řadová deska Pacifiku. Než se jí budeme podrobněji věnovat, pojďme si pro pořádek shrnout, čím nás trampská legenda oblažovala v minulých letech. Téměř současně s Vyznáním vyšla u Multisonicu podivná kompilace 20 nej a rok před ní o poznání reprezentativnější dvojalbum 30 let. "Řadový? titul Půlnoc na řasách byl ve skutečnosti sólovou deskou Heleny Maršálkové s Pacifikem coby doprovodnou skupinou, podobně jako předchozí Ranec plnej písní s hostem Františkem Nedvědem. A mezitím vyšla Pacifiku ještě kompilace v rámci venkowské Master Serie a také reedice LP Velrybářská výprava.

A tak volám znovu: Konečně vyšla nová deska Pacifiku! Pacifiku jako regulérní kapely a ne jako doprovodného tělesa jedné ze svých zpěvaček. Písniček je na albu šestnáct - sedm od Josefa Blažejovského, osm od Tonyho Linharta a jedno společné dílo obou pánů. Sól mají všichni čtyři členové rovným dílem po třech, k tomu si přidejme dva dámské duety a dvě skladby zpívané kolektivně. Tolik statistika.

Pacifik na albu zní přesně tak, jak si kapelu pamatujeme z doby její největší slávy. Tomu, že by se z nových písniček staly takové hity jako Velrybářská výprava nebo Mississppi Blues, moc nevěřím. Ale spíše kvůli současné bohatší nabídce hudebního trhu než kvůli kvalitě písní samotných.

Pacifik zůstal Pacifikem, což si zaslouží pochvalu i kritiku. Mrzí mě například, že se pánové autoři opakují v tématech. Je mi jasné, že k trampské písni některé atributy neodmyslitelně patří. Jenže poslechněte si za sebou trojici skladeb Josefa Blažejovského Letní soumrak, Touha jarních dnů a Dálky. Ve dvou z nich se zpívá o hřívě koní, ve dvou o mustanzích a ve dvou o mracích. Nesvědčí to o krizi inspirace? O něco invenčnější jsou texty Tonyho Linharta, i když i jeho Santa Monica je pouze x-tou variací na staré téma. O stupínek zajímavější je Starej gramofon a jako úplně nejlepší píseň alba (nejen textově) mi vychází Jenisej s tématem přece jen vybočujícím z tradičních trampských klišé. A "staré védy? taky nejsou zrovna typické trampské téma, takže přidávám Tonymu další bod (taky za píseň Starej gramofon).

Příjemné jsou konzervativní aranže. Kapela samotná si vystačí s nejjednodušším doprovodem: akustická kytara a basa, respektive dvě kytary. Flétna hostujícího Jakuba Klára ve dvou skladbách je příjemnou ozdobou, která nenarušuje stavbu alba. Baskytara Milana Plechatého posiluje zvuk některých hitovějších písní. A bicí Tomáše Suchomela? Ty jsou tak decentní, že je skoro ani nepostřehnete. Avšak tam, kde rytmika plní důležitou funkci (perkuse v Indiánské modlitbě), se bubínky přeslechnout nedají.

Ze zpěvaček Pacifiku se mi příjemněji poslouchá Marcela Voborská, jejíž téměř dokonalý projev si můžete vychutnat například v titulním Vyznání. Ve folkové Studánce mi zpěv Voborské náladou připomíná alba Asonance nebo Ginevry, tedy kapel, které jsou v baladickém žánru jako doma. Netvrdím, že by Helena Maršálková zpívala špatně, avšak na jejích sólech mi poněkud vadí výslovnost sykavek ("lekáš?, "tiše?) a někdy až nepřirozená snaha o pečlivou výslovnost ("předčíítej z dlaní?). Josef Blažejovský pak ze srovnání vychází ještě hůře - jeho hlas není nijak zvlášť zapamatovatelný a v některých vypjatějších momentech působí až komicky ("marmelááád? v Touze jarních dnů). Tony Linhart sice není žádný zlatý slavík, avšak jeho zpěv je přinejmenším osobitý a plný jakéhosi nepopsatelného nadhledu.

Přes všechny výtky, které jsem napsal, na mne z alba Pacifiku dýchá neuvěřitelná pohoda. Je vlastně moc dobře, že existuje kapela, které se může pyšnit označením "legenda? a která se nesnaží jít za každou cenu s dobou. Pacifik natočil desku plnou písniček. Co chtít víc, chtělo by se volat. Pacifik se navíc veřejně hlásí ke své podpoře všech romantiků a snílků. Album věnoval všem "pěším, plovoucím i lezoucím trampům, chatařům, stanařům i maringotkářům". Před několika lety jsem natáčel rozhovor s Tonym Linhartem a bavili jsme se mimo jiné o budoucnosti trampů. Podle Tonyho trampové v žádném případě nevymřou. Dávám mu za pravdu a dodávám, že v něčem budou úplně stejní jako před lety a v něčem se decentně posunou. Přesně takové poselství na mě dýchá z desky, nazvané - věřím, že upřímně - Vyznání.

(Článek vznikl pro časopis Folk & Country)