o5 a Radeček: Pozdrav z Opičích hor (recenze CD)

Šumperská skupina o5 a Radeček se před časem ocitla pod křídly nadnárodní vydavatelské společnosti, která její písně protlačila do playlistů komerčních rádií. Věhlas Radečků však postupně slábl, ačkoli kapela vydávala další a další (a rozhodně ne špatná) alba. Ironií osudu v posledních letech slábne i vliv nadnárodních vydavatelství jako takových. A tak skutečnost, že album Pozdrav z Opičích hor u žádného Universalu nebo podobné firmy nevyšlo, vlastně nepřekvapí. Z nové české produkce už totiž u podobných firem nevychází téměř nic.

Nezáleží však na vydavateli. Zajímavé je spíše to, jak se Radečkům stále daří proplouvat mezi útesy komerce a autorské, řekněme písničkářské tvorby. Registroval jsem to poté, co jsem píseň Anděl nasadil do naší posluchačské hitparády Kolem se toč. Někteří posluchači vytýkali kapele komerčnost a přáli si, aby co nejdříve vypadla. Jiní o její písni psali jako o příjemném folkrocku.

Po formální stránce má album skutečně blíže k popu než k folku. Nejde přitom ani tak o poprockové aranže jako spíše o texty ředěné všudypřítomnými citoslovci (Ripápá, Nebuď smutný – „pa pá pá“) nebo o fráze jako „Déšť, padá déšť / a ty se mnou jseš / ať nechceš nebo chceš“ (Zůstaň). Situaci naštěstí zachraňuje několik méně frázovitých textů, které sice také mají daleko k poezii, ale v rámci současného českého popu patří k tomu lepšímu: Dokud vítr fouká („Do zádi dlouhý bílý fregaty jsme ponořeni“) nebo Kde pořád sílu brát? (nepravidelná struktura verše, opakování textu s aranžérskými variacemi).

Díky autorskému vkladu – kapela si písně píše sama, nespoléhá se na externí dodavatele – vyznívají některé písně jako něco mezi Mňágou a… kdovíčím. V tomto ohledu například Nebuď smutný není špatná píseň, i když neustálé rýmy na „-át“ a „-á“ trochu unavují. Jindy kapela dobrý nápad zahubí tuctovým refrénem a/nebo názvem písně, což je příklad Já budu tu dál, která začíná docela slibně: „Ještě slunce nepálí / ještě ptáci nevzdali noční lov“ a „vrcholí“ naprosto prázdným: „Já budu tu dál, dál není o čem psát / není o čem teď a tady“.

Největší problém však vidím v tom, že na albu chybějí výraznější hity. Relativně nejchytlavější a přitom smysluplnou písní je Anděl (s několika rytmickými a stylovými obměnami), případně dvě verze písně Sedí u piana (závěrečná klavírní balada se mi líbí víc než úvodní poprock) a s přimhouřením oka singlová Ripápá. Album jako celek je průměrné – v dobrém i horším slova smyslu. Tedy ani zázrak, ani průšvih. Ani pop, ani folk. A vlastně tak trochu obojí. Se všemi zápory i klady.

Vydavatel: Československá muzika
Rok vydání: 2012
Žánr: poprock
Celkový čas: 48:24

www.o5.cz