Nezmaři: ... než tóny doznějí

Nedávno napsal jeden můj kolega publicista o Evě Henychové něco v tom smyslu, že její hudba není typicky folková. Toto tvrzení mě nejprve zarazilo: Kdo jiný než písničkáři představuje "typický folk?? Avšak vzápětí jsem si uvědomil, že existují minimálně dva "rovnoprávné? pohledy na folk (nebudu-li brát toto slovo jako souhrnný název pro celou tzv. FCT scénu včetně všech odnoží world music). "Folk v užším slova smyslu? představují na jedné straně právě písničkáři a na straně druhé více či méně akustické kapely, často s velkým důrazem na vokály. Prototypem takové "typicky folkové? skupiny by mohli být českobudějovičtí Nezmaři. Ale je tomu skutečně tak? Co můžeme vyčíst z nového alba "...než tóny doznějí??

Nezmaři už v minulosti několikrát ukázali, že v žádném případě nejsou čistě folkovou kapelou. Zajímavé, avšak ojedinělé bylo vykročení směrem k folkrocku na albu Dávno se známe (1997), konkrétně v písních Přítel a Něco za něco. Za mnohem zajímavější však považuji jiný úkrok stranou, společné vánoční album s Filharmonickým orchestrem České Budějovice, na kterém Nezmaři v několika písních ukázali svou náklonnost k jazzu (Mood Indigo, Lost). S jazzem, přesněji se swingovým rytmem, kapela koketovala i na společném CD s Mikim Ryvolou (Fajnová země, To bude asi tím). Avšak nikdy to snad Nezmarům neswingovalo tak skvěle jako na nové desce. Na největší swingařku kapely bych mimochodem pasoval Šárku Benetkovou, autorku melodií Těla to chtěla a Cesta z nebe.

Nicméně Šárka není jen zajímavá autorka, ale také výborná zpěvačka. Zatímco na starších albech se musela nutně poměřovat se známější a na první poslech přece jen výraznější Pavlínou Jíšovou, tentokrát vynikne její bluesový tón naplno hned v úvodním Černém delfínovi, převzatém od jazzové (!) zpěvačky Billie Holiday. Barovou náladu dokreslují hostující klávesy (Ladislav Faktor), avšak i akustická kytara mi zde připomíná jazzový klavír.

Nezmaři však nejsou kapelou jedné zpěvačky. Hned v druhé písni (Stromy) se posluchač setká s osvědčeným schématem střídání hlasů Pavla Zajíce a Tondy Hlaváče (viz např. Píseň s ponaučením z alba Přej, a bude ti přáno). Autorem pěkné melodie je Tonda Hlaváč, velmi silný text napsala Alena Binterová.

A dále už se na albu střídají písně různých nálad a (opravdu!) různých stylů. Za zmínku stojí například čistě vokální Dvě lidská srdce, klidnější folkové Vzpomínky (s možná zavádějícím sborovým nástupem), už zmíněná swingová Cesta z nebe s jen decentním doprovodem (klidně by mohla být i a capella) a s "vtipně duchovním? textem nebo klidná folková Vlnovka s jednoduchou melodií a opět jazzovými harmoniemi v refrénu. Píseň Těla to chtěla je po hudební stránce typicky nezmarovská, zatímco téma je přinejmenším odvážné. Zajímavý odkaz a klasickou českou poezii (konkrétně na mého oblíbeného Karla Hlaváčka) vpletl do svého textu Dřív než tóny doznějí Pavel Jim Drengubák. Překvapení se však koná v okamžiku, kdy v písni skutečně zazní avízovaný hoboj (hostující Petr Zíka). A závěr alba? Být poslem dobrých zpráv, stejně jako na začátku pomalá píseň v podání Šárky Benetkové. Nehitová, avšak pečlivě a bravurně zazpívaná s dalším hudebním překvapením v závěru, elektrickou kytarou (Jiří Drdák).

Nezmaři zůstávají na naší folkové scéně v dobrém slova smyslu konzervativní. Nejdou s dobou, netěží z módních trendů. Avšak dokážou napsat velmi solidní písničky, skvěle zpívají a přes zdánlivou stylovou čistotu dokážou natočit velmi pestré album.