Mošny: Nebezpečí

4. listopadu 2003 Recenze, Folk Autor: Milan Tesař

Vokální kapela Mošny s bicími? A s trombónem? A s úpravou jazzového standardu? Co je to za nesmysl? ptá se nevěřícně posluchač po prolistování bookletu alba Nebezepčí a vkládá cédéčko - na vlastní nebezpečí - do přístroje. Pro jedny naštěstí, pro druhé naneštěstí však
nakonec k příliš velké změně oproti předchozím albům nedošlo. Mošny zůstávají
Mošnami a i přes bohatší nástrojové obsazení je jejich největší plus ve sborově
zazpívaných refrénech...

Vydavatel: AlCi
Rok vydání: 2003
Žánr: folk
Celkový čas: 41:07

Vokální kapela Mošny s bicími? A s trombónem? A s úpravou jazzového standardu? Co je to za nesmysl? ptá se nevěřícně posluchač po prolistování bookletu alba Nebezepčí a vkládá cédéčko - na vlastní nebezpečí - do přístroje. Pro jedny naštěstí, pro druhé naneštěstí však nakonec k příliš velké změně oproti předchozím albům nedošlo. Mošny zůstávají Mošnami a i přes bohatší nástrojové obsazení je jejich největší plus ve sborově zazpívaných refrénech.

Úvodní píseň třetího alba Mošen, titulní Nebezpečí, skutečně může překvapit zcela pravidelným rytmem bicích (Pavel Plch) a hitovou melodií (Ivo Cicvárek), kterou by snad mohla vzít na milost i některá komerční rádia spřízněného formátu. Skladba by určitě snesla i jednodušší, čistě akustickou úpravu, asi by se mi nelíbila o nic méně, ale zvýrazněná rytmika jí rozhodně neubližuje. Pokud se Mošny budou i nadále občas rozhodovat pro folkrockové úpravy, nebude to na škodu.

Hned druhá písnička - Sirky - je však typická "mošnovská" acapellová záležitost. Z podobného soudku najdeme na nové desce ještě Žáby (legrácka založená na slovních říčkách, která bez opravdu pozorného poslechu pointy ztrácí veškeré své kouzlo), Paralen (obvyklé podání neobvyklého tématu, píseň nejen o paralenu, ale také o internetu, pěšcích a patu) a Židli (píseň postavená na předpokladu, že si posluchač pamatuje na jistou hru z dětství; já si na ni vzpomínám, ale už jsem se setkal s lidmi, kteří ten text prostě nechápou...). Vedle těchto svižných vokálních skladeb obsahuje album ještě jednu čistě acapellovou píseň, pomalejší Ruce. Zde bych po několika prvních taktech čekal, že se skladba trochu víc rozjede a že se nějaký nástroj přece jen přidá.

Novum v repertoáru brněnské šestice představují skladby s jazzovým nádechem. Nejjazzovější je samozřejmě úprava Summertime George Gershwina s českým textem Jana Wericha. Jedná se sice o jednu z nejčastěji přebíraných skladeb historie populární hudby (jen já mám v rádiu k dispozici přes 20 různých verzí), avšak Mošny ji dokázaly zpracovat po svém a s humorem. Ze sóla, které jindy obvykle zpívá žena nebo tenor, se stal virtuózní kousek pro bas Davida Gregora, který si v závěrečné anglicky zpívané sloce navíc zaimituje Louise Armstronga. Jistá komičnost interpretace přitom neubírá na vážnosti vlastnímu textu písně, mimochodem velmi krásnému.

Ovšem nejen hrátkami s Gershwinem Mošny dokazují, jak se zhlédly v jazzu. Stačí si vychutnat bluesový rytmus Nebudem (s už zmíněným trombónem Jiřího Švába) nebo klavír (Ivo Cicvárek) a flétnové vyhrávky (Petra Klementová) v Žalozpěvu za netopýra, abyste zjistili, že Mošnám je folkový kabátek malý.

Mošny na novém albu pokračují v dlouhodobé spolupráci s Ivo Cicvárkem jakožto autorem hudby (všechny písně s výjimkou Gershwina) i textů (všechny s výjimkou čtyř). Naopak novinkou jsou dva příspěvky z dílny Jiřího moravského Brabce, který pro Mošny napsal mimo jiné dva nejmnohoznačnější texty alba - Žalozpěv za netopýra a pětiminutovou epopej (což je samozřejmě protimluv) Podobenství o deváté vlně. Jiří Brabec je sice pan Textař, avšak Ivo Cicvárek mu zdárně dýchá na paty, a to především v detailech ("bílý hrad v Karpatech" v písni Bílé Karpaty).

Pro zpívající Mošny je typická velmi pečlivá výslovnost (místy - například v Paralenu - sklouzávající až k jakémusi skandování). A ještě jeden postřeh k interpretaci: Při poslechu pomalých Bílých Karpat jsem si znovu uvědomil, že zpěvačky Mošen (zde Kateřina Svobodová) sice mají sympatické hlasy i jako sólistky, ale že jejich největší síla je opravdu ve sborech.

Řada písniček na albu Nebezpečí se mi hodně líbí. Ovšem z celku mám spíše neutrální pocit. Jako by se Mošny snažily udělat hodně velký krok kupředu a přitom nakonec zůstaly téměř na místě. V kategorii "mladých vokálních kapel" patří už několik let ke špičce. Do první folkové ligy se však tímto albem ještě nepropracují a jazzmani je za své také nepřijmou.

Nevím, jakým směrem se Mošny rozhodnou jít na svém příštím albu. Zda bude jazzu a bohatých aranží ještě více; nebo zda půjde o podobnou směs vokálních, folkových a méně folkových skladeb jako na Nebezpečí; anebo zda se dočkáme návratu k akustičtějšímu projevu. Model Nebezpečí sice opravdu nepovažuji za tak novátorský, jaký se zdá na první pohled, ale je mi sympatický. Mošny zůstaly samy sebou a přesto dokázaly ukázat svůj repertoár o trošku obohatit.

(Článek vznikl pro časopis Folk & country)