Mike Fojtík & přátelé: Žiju v papírové loďce (recenze CD)
Ostravský písničkář Mike Fojtík se na scénu vrátil po 25leté pauze. Jako jeho první oficiální album vyšel záznam koncertu z ostravského klubu Parník z roku 2017. Přečtěte si naši recenzi a při tom si třeba poslechněte rozhovor s Mikem Fojtíkem a s jeho spoluhráčem Martinem Rekem.
Ostravský písničkář Mirek „Mike“ Fojtík vystupoval v 80. letech po boku Karla Plíhala, Pavla Dobeše, Jarka Nohavici nebo Pepy Streichla nejen na moravské a slezské scéně. Tři jeho písně se například před pár lety objevily na koncertním albu Moravský folk v Lucerně (záznam z roku 1984) a kvalitativně nijak nezaostávají za tehdejší produkcí zmíněných bardů. Fojtík se však se začátkem 90. let na čtvrtstoletí odmlčel a na scéně se objevil znovu až po roce 2015. V roce 2017 se svou novou kapelou Mike Fojtík & přátelé vystoupil v rámci soutěže na Mohelnickém dostavníku a tuto soutěž suverénně vyhrál. Z poslechu alba Žiju v papírové loďce je zřejmé, že Fojtíkovy písně mají co říct i dnešním posluchačům.
Album s živou nahrávkou z ostravského klubu Parník z března 2017 obsahuje pouze staré písně, které Fojtík s novou kapelou po letech oprášil. Na rozdíl třeba od mistra miniatur Karla Plíhala je Fojtík autorem rozmáchlejších písní s průměrnou stopáží kolem čtyř a půl minut. Album obsahuje jak jeho vlastní skladby (v čele s někdejším hitem Papírová loďka), tak coververze zahraničních originálů (John Denver, Stephen Stills) a v neposlední řadě dvě písně předčasně zesnulého autora Jiřího Tvrze (Plot, To ty asi nevíš). Mezi nejsilnější momenty alba pak patří Kainarův Mrtvý vrabec – ovšem Fojtík z původní písně převzal pouze text, melodii si napsal vlastní.
Právě existenciální Kainarova slova ladí s Fojtíkovou poetickou krajinou, jejíž součástí je člověk zmítající se v papírové loďce z novin s fotkou sebevraha (Papírová loďka) a v níž je třeba se schovat před černými mračny, když začne mluvit ocel (Stín mýtu). Téma vojny se objeví také v textu Milana Kaplana Jen tón kytar, o mýtech a stínech se zpívá ve 4+20 a Šachovnice nabízí zajímavou paralelu života a deskové hry – jen škoda rýmu „lásku/pásku“.
Kapela v čele s kytaristou Martinem Rekem (a s výborným Petrem Šimíčkem na slide kytaru a foukací harmoniku) posunula Fojtíkovy původně folkové písně do nadžánrového tvaru na pomezí blues, folku, country, rocku a popu. Písničkářův níže posazený hlas se výborně hodí ke country (Šachovnice) i k bigbítu, důvěryhodný je ve vypravěčských folkových polohách (Stín mýtu), kde má blízko k Petrovi Rímskému nebo Jiřímu Vondrákovi. V popovějších písních (Telefon) pro změnu připomene písně Karla Zicha. Převažujícím hudebním stylem je však na albu blues – ne ve smyslu smutku, ne ve smyslu rytmické struktury, ale ve smyslu ryzích vyprávěných příběhů, na kterých Fojtíkova produkce stojí. A třeba způsob, jakým se písničkář zhostil dobře známého Kainarova textu, mě baví hodně.
Z deseti vybraných písní minimálně polovina skutečně nezestárla. Mike Fojtík má tedy i po letech co nabízet. Důležité však bude, jestli dokáže přijít s novým, podobně silným repertoárem.
Vydavatel: Must-art z.s.
Rok vydání: 2017
Žánr: folkrock
Celkový čas: 42:35
Poslechněte si přehled slovenského folku v roce 2024. 
Poslechněte si pořad o písničkáři Jiřím Smržovi. 
Podívejte se, co pro vás chystáme v pořadu Jak se vám líbí.
