Martinová Věra: Kytarová
<p>Ve druhé polovině 80. let patřila <strong>Věra Martinová</strong> k
nejpopulárnějším českým zpěvačkám. Písničky jako <em>Malý dům nad skálou, Až na
vrcholky hor </em>nebo <em>Dala jsem lásku řekám </em>patřily k tomu lepšímu, co
pouštěla do éteru tehdejší stanice Hvězda (předchůdkyně dnešního Radiožurnálu).
Nicméně nešlo tehdy o nic jiného než o střední proud říznutý country, styl,
který uspokojoval tehdejšího (i dnešního) průměrného posluchače rádia, které se
neorientovalo v první řadě na hudbu. V 90. letech se Martinová pokoušela jemně
koketovat s písničkářským folkem, s hudbou, ve které o něco lépe vyniknou finesy
textů i zpěvu. Mezi folkovými fanoušky si nové příznivce našla, avšak obrovský
úspěch s countrypopovým repertoárem se neopakoval. Nyní se zpěvačka pokouší o
kombinaci prvků svých dvou "kariér". Oprášila staré hity z 80. let a dala jim
křehký folkový kabátek...<!-- )--></p>
Ve druhé polovině 80. let patřila Věra Martinová k nejpopulárnějším českým zpěvačkám. Písničky jako Malý dům nad skálou, Až na vrcholky hor nebo Dala jsem lásku řekám patřily k tomu lepšímu, co pouštěla do éteru tehdejší stanice Hvězda (předchůdkyně dnešního Radiožurnálu). Nicméně nešlo tehdy o nic jiného než o střední proud říznutý country, styl, který uspokojoval tehdejšího (i dnešního) průměrného posluchače rádia, které se neorientovalo v první řadě na hudbu. V 90. letech se Martinová pokoušela jemně koketovat s písničkářským folkem, s hudbou, ve které o něco lépe vyniknou finesy textů i zpěvu. Mezi folkovými fanoušky si nové příznivce našla, avšak obrovský úspěch s countrypopovým repertoárem se neopakoval. Nyní se zpěvačka pokouší o kombinaci prvků svých dvou "kariér". Oprášila staré hity z 80. let a dala jim křehký folkový kabátek.
Album s názvem Kytarová opravdu obsahuje staré známé pecky jako Toulavý džíny, Až na vrcholky hor nebo Dala jsem lásku řekám. Doprovod obstarává především akustická kytara ve zpěvaččiných rukou, ve třech písních si Martinová (sama!) zahrála na dobro a ve dvou také na baskytaru! Tato skutečnost je už sama o sobě dokladem toho, že Věra Martinová není žádná hvězdička 80. let, která se pokouší chytnout kdovíkolikátý dech, ale Paní Interpretka. Hostů na desce najdeme jen pár. Ve své vlastní skladbě Já vím, že už mně nemiluješ účinkuje Michael Janík, ve dvou písních zabubnuje Jaroslav Petrásek, v šesti hrají hosté na basu (Karel Zámečník, resp. Alexej Charvát), ve dvou skladbách si zahrál na kytaru Petr Kocman a v jedné naklávesy Lev Rybalkin. Tolik suché údaje z bookletu.
Album samozřejmě neobsahuje jen staré hity. Z novinek stojí za zmínku velmi příjemná Studánka Vojty Kiďáka Tomáška nebo svižnější Blanický rytíř Ivana Hlase. Naopak zmíněná skladba Michaela Janíka (duet s autorem) je utahaná a celkově velmi slabá.
Po aranžérské stránce k albu nemám výhrady. Jednoduchý akustický doprovod těmto písničkám rozhodně sluší víc než přeplácené countrypopové aranžmá. Přesto ne všechno se úplně povedlo. Zatímco Dala jsem lásku řekám je udělané moc pěkně (jen zpěv, kytara a dobro), Toulavým džínám i Až na vrcholky hor by prospělo zrychlení.
Pokud jde o texty, najdeme na albu širokou škálu od milých poetických obrazů (Tomáškova Studánka) přes slušné řemeslo (Nohavicova Svou káru tlačíme každý sám nebo zmíněné hity z 80. let) až po slabý Hlasův text úvodního Dám si jedno blues ("Lidi uplakaný ráno litujou / a do postele přitom zralí jsou").
Kytarová je pro mne příjemným vybočením z řady desek Věry Martinové, zpěvačky, která sice nepatří k mým úplně nejoblíbenějším, ale jejíž hity mě nikdy neurážely a kterou si semtam s chutí rád poslechnu. Nová úprava starým písničkám sluší, ale stejně mám pocit, že si toto album zpěvačka natočila spíše sobě pro radost než pro své skalní fanoušky. Pro řadu z nich totiž křehké úpravy bez bicích a syntezátorů budou (bohužel) těžko stravitelné.