Marien: V půli cesty (recenze CD)

Název druhého alba pardubické folkové skupiny Marien V půli cesty může evokovat leccos. Třeba že jde o nedodělek, nosič vydaný narychlo „v půli cesty“. Nebo že se kapela pohybuje někde na půli cesty mezi folkem a – něčím jiným. Ani jedna z těchto možností však není správně. V půli cesty je album nejen dokončené, ale vycizelované, a to včetně graficky jednoduchého a přitom vzorného bookletu. A počítáme-li k akustickému folku i moderní trampské písně, je to deska čistě folková. Její název tedy odkazuje k něčemu jinému. Kapelník a autor písní Víťa Troníček si uvědomil, že se sám ve svém životě – osobním i uměleckém – pomalu ocitá v půli cesty. Že už není tím mladým a nadějným hudebníkem, který kdysi se skupinou Poupata vyhrával festivalové soutěže. Že pomalu nastává doba, kdy „vyvedem mladý a než skončí důchoďák, zvládnem hypotéku“, jak zpívá v úvodní písni Memento vitae.

Bilancování je jedním z ústředních témat alba. Vedle už zmíněné úvodní skladby, jedné z Troníčkových nejlepších, lze upozornit na píseň Pouta („Co se honí v hlavách starců šedivých“) a především na Ságu rodu T., vylíčení nelehkých osudů pradědy, dědy a táty s dovětkem: „Co čeká na mě, když jsem teď na řadě.“ Na druhou stranu však V půli cesty není jen deska o životním zrání. V písni Kotlíky lásky se Vít Troníček hrdě hlásí ke „starým písničkám o sálkách, o lidech, o koních“ a z úletu Mejdan v hlavě tryská radost ze samotného hraní a zpívání. A také z toho, že Marien je (zřejmě) dobrá parta.

Troníček jako textař se nesnaží za každou cenu vyhnout trampským klišé. V melodicky silné písni Je to zvláštní zpívá o „nekonečně modrém nebi“, o procitajícím létě nebo o házení korunou, a přitom výsledek nezní trapně. Vedle melodií totiž písně Marien stojí na solidním zpěvu, který mi právě v případě písně Je to zvláštní připomíná akustické hity Paula Simona.

Už zmíněná píseň Pouta, opět s rodinným tématem („Nežli hejna ptačích mláďat s hnízda vzlétnou“), melodicky navazuje na nejsilnější momenty Poupat. Vtipný je mimochodem i její název, shodující se s „konkurenční“ pardubickou kapelou. Přímo na Poupata pak kapela navazuje koncertní verzí Troníčkovy starší písně Zrcadla, další z jeho nejsilnějších: „Kdo zkouší stavět most mezi černou a bílou / mezi ošklivostí slov a krásou labutí.“ (Mimochodem, Víťo, nebylo by lepší „mezi ošklivostí sov…“?)

Na rozdíl od prvního alba Marien (Krajina v Tobě) se tentokrát jako autoři představují i další členové skupiny. Píseň Zbyňka Rosendorfa Pouliční lampa, posunutá v aranžích k latino-popu, je příjemným osvěžením. Příspěvek Michala Patáka Korengal je folkrockově přímočařejší a já si dokážu představit, že by podobnou píseň klidně hrály Chinaski. Do kontextu alba však skladba zapadá především díky vokálním aranžím.

Album V půli cesty vyšlo u vydavatelství Folk žije! a skutečně je dokladem toho, že o akustickou melodickou muziku je stále zájem – ze strany hudebníků a určitě i ze strany řady posluchačů. Už to, že i v tomto staromileckém žánru vznikají nové – a zajímavé – písně, považuji za velké pozitivum. Na druhou stranu musím upozornit na několik drobných šmouh. Vadí mi výraz „teplo sukně máminý“ (místo „máminy“), ale to při poslechu téměř nepostřehnete. Vadí mi špatně položené přízvuky v písni Alchymista („dorovNAL těžiště“). Trochu mi vadí upovídanost v Sáze rodu T. (ty příběhy jsou sice silné, ale místy by si zasloužily proškrtat). A Mejdan v hlavě bych umístil jako bonus na konec alba. Zatímco vtípek v podobě písně Kluk z Pardubic na minulém albu fungoval dokonale, Mejdan chápu jako legrácku pro zasvěcené, která při souvislém poslechu alba ruší.

Album jako celek však chválím. „Nejpyšnější kotlíkář co znám“, jak se Víťa Troníček v jedné písni tituluje, přinesl kolekci solidních folkových písní, z nichž některé by mohly zlidovět podobně jako Zrcadla nebo Memento mori.

Vydavatel: Folk žije!
Rok vydání: 2012
Žánr: folk
Celkový čas: 48:48