Jan Spálený & ASPM: Zahrada v dešti (recenze)

Jan Spálený, jeden z nejdůvěryhodnějších českých muzikantů-vypravěčů, na své nové album zařadil nejen autorské skladby, ale také písně Boba Dylana, Toma Waitse nebo Paula McCartneyho. Zpěvákův bluesový prožitek na albu umocňují hráčské výkony jazzových muzikantů Radka Krampla a Michala Gery. Přečtěte si recenzi, případně reagujte v diskusi.
Zazlívám české hudební akademii, že míchá jazz a blues do jednoho pytle a že za tyto dva žánry uděluje jen jednu společnou cenu. Mezi nejlepšími českými alby roku 2007 však najdeme jedno, které zapadá úplně stejně do obou škatulek. Na pravé blues je sice příliš rozvolněné a na pravý jazz moc svázané písňovou tvorbou, avšak jazzová virtuozita a bluesový prožitek a posmutnělost se na něm potkávají přesně na půli cesty. Kdo zná i dvě předchozí alba Jana Spáleného a skupiny ASPM (Až srdce usedá a Má vina), nebude možná překvapený tak jako posluchač-nováček. Přesto mám pocit, že právě na novince Zahrada v dešti dospělo Amatérské sdružení profesionálních muzikantů ve své současné sestavě nejdál: hráčskou zdatností i důvěryhodností.
Na albu se střídají vlastní kompozice Jana Spáleného (v čele s novou verzí starého hitu Zahrada v dešti) s převzatými melodiemi. Dylanovo téměř neznámé Sign On The Window přeložil Jaroslav Pichlík jako Znamení na okně. Rozmáchlé hudební zpracování s rytmizující tubou a bublavým vibrafonem koresponduje s popisným textem, který obecnou češtinou vypráví o nepovedených vztazích a pokouší se prokládat hořkost humorem („týhle i tamtý přítel vzal roha / nakonec tu nezbyde ani noha“). Pomalé a opět o vztazích je Every Time It Rains Randyho Newmana, zde jako V ulicích je déšť. Namísto popisu však v tomto případě dochází k sebereflexi a namísto hovorových výrazů máme před sebou slova poetická, až knižní: „Ta voda tu chce zůstati.“ Zatímco první z písní bychom mohli stručně uvést citáty „Tři už jsou dav“ nebo „Naše holky jsou měnlivý“, klíčová věta z druhé zní: „Jsem jen směšnej chlap.“
Český text prý původně měla i další zahraniční lahůdka, Bip-Bop Paula McCartneyho. Ten však nedal povolení k přetextování, a tak se píseň na Spáleného albu objevila v podivném anglickém slangu, znějícím pro české ucho jako směs rytmických citoslovcí. Přesto i tuto kuriozitu považuji za jeden z vrcholů desky.
Ze Spáleného autorských skladeb mě vedle opravdu velmi povedené nové verze Zahrady v dešti (opět pěkný vibrafon a tuba, ale také dobré sólo na bicí jako od starých Genesis blahé paměti) nejvíc zaujala sociální balada Co by tomu řekli lidi. Text Barbory Ježkové začíná pěkně zhurta bez prologu: „Von se k ní nastěhoval s papírovym báglem“ a vypráví o tom, jak „voni spolu žijou na hromadě“, když „život má přece pevnej řád“. Jako bych v té písni trochu cítil i poslání Spáleného hudby. Ani ona totiž zdánlivě nemá „pevnej řád“, vzletně se rozprostírá nalevo i napravo od taktových čar, překvapí vás úderem do vibrafonu nebo nástupem tuby tam, kde to nečekáte. A přesto – nebo právě proto – v ní nacházím takovou krásu jako na málokteré desce, která u nás letos vyšla. Ale zpět k Co by tomu řekli lidi: Text mě fascinuje smyslem pro detail („prodřený pantofle a recept na koblihy“) i na první poslech nenápadnou podivnou pointou („babka chňapka“).
Zatímco hudební a aranžérská stránka alba, a to včetně převzatých skladeb, působí jednotně (s výjimkou už zmíněného Bip-Bop), texty pocházejí od různých autorů a na první poslech znějí různorodě. Proto oceňuji, jak důvěryhodně Jan Spálený podá baladu z ulice, niterný prožitek i hlubší obecné zamyšlení. Právě jeho důvěryhodný vyprávěcí způsob zpěvu album posunuje směrem k opravdovému blues, zatímco pánové Radek Krampl (vibrafon), Michal Gera (trubka) nebo kapelníkův syn Filip Spálený (tuba, baskytara) písně tlačí směrem k opravdu kvalitnímu jazzu. Výsledkem je exkluzivní záležitost pro výběrového posluchače.
Rok vydání: 2007
Vydavatel: LOTOS
Žánr: jazz/blues
Celkový čas: 47:25