Hradišťan & Jiří Pavlica: Hrajeme si u maminky

Hradišťan se v minulosti podílel na několika náročných projektech, kterými razil nové cesty svého žánru. Spolupracoval s japonským nebo jihoafrickým hudebníkem, na skácelovském CD O slunovratu se věnoval vážným tématům lásky a smrti, aby krásné texty s tematikou přechodových rituálů znovu nabídl na albu Mys Dobré naděje. Proti tomu všemu se zdá být nahrání známých dětských písniček naprosto jednoduché. Jenže když si uvědomím, jaké rádobydětské projekty v dnešní době plní regály prodejen s hudebninami, musím Jiřímu Pavlicovi poděkovat za to, že se pokusil vrátit na trh s dětskou hudbou jednoduchost, pokoru a   krásu.

Album Hrajeme si u maminky vzniklo jako pandán stejnojmenné knihy Jiřiny Rákosníkové, která vybírala z lidové slovensnosti i z umělých říkanek, básniček a písniček. Jiří Pavlica si většinu lidových i umělých písniček pro své nové album vypůjčil právě z této knížky. Přidal pouze několik svých autorských melodií, z nichž například Vijte věnce v jiné verzi vyšla už na výáborném albu s hudbou k provázkovské verzi Babičky. Pokud jde o básničky z knížky Jiřiny Rákosníkové, měl zde Pavlica možnost zhudebnit svého oblíbeného Skácela (Pohádka o zlatém hadu) nebo například Jiřího Žáčka (Padá snížek). Naopak původní melodii ponechal u skladeb Pavla Jurkoviče (Měsíce s textem Václava Čtvrtka, Houpu panenku se slovy Jiřiny Rákosníkové) nebo kompozičně náročnějšího Petra Ebena (Zvony).

Album, na kterém se písně lidové a umělé střídají naprosto přirozeně a bez rušivých přechodů, je rozdělené do pěti částí. První čtyři odpodvídají jednotlivým ročním obdobím (začíná se zimou a v jejím rámci především Vánocemi), poslední část tvoří ukolébavky. Ne u všech písní je zařazení jednoznačné (třeba taková Já mám koně je - pokud jde o roční dobu - naprosto neutrální, Maličká su by mohla být vnímána jako jarní stejně jako letní) a především do podzimu zařazené Zvony by se možná hodily spíše mezi ukolébavky. To však není výtka - spíše naznačuji, že rozdělení alba není nijak striktní a že většina písniček je životaschopných po celý rok.

Album nahrála rozšířená sestava Hradišťanu (s Josefem Fojtou u kláves a rytmických nástrojů a s Janem Vašinou s dudami - oba muzikanty můžete znát z Pavlicovy druhé kapely Talant). Citlivé a někdy nečekané je použití cimbálu (například v předehře Bude zima, bude mráz, v Prší, prší nebo v Návratu), zvláště v krátkých lidových písničkách jsou výrazné zobcové flétny (Hajho, husy, ze pšenice, Návrat) a pěkně se hodí i klarinet do hříčky Husa s housaty. Obecně můžeme konstatovat, že aranže jsou střídmé, nepřekombinované a že jednotlivosti slouží celku.

Sólového zpěvu se v několika málo případech ujal Jiří Pavlica, o něco častěji se ke slovu dostala Alice Holubová a v několika málo případech i další členové Hradišťanu (vyzdvihl bych Davida Burdu v Pohádce o zlatém hadu a především vtipný přednes Michala Kristýnka v písničce Koně). Podstatnou část písní však Hradišťan svěřil osobám nejpovolanějším - ať už to byli sólisté jako pětiletá Renata Šťastná (Zajíček běží, Maličká su) a desetiletý Alois Zatloukal (Hajho, husy, ze pšenice), nebo početnější dětský sbor (Já mám koně). I když můžeme jasně sledovat rozdíl mezi neškolenými dětskými hlásky (Při Vánoci) a kultivovaným projevem Alice Holubové (Padá snížek), přispívá právě angažování malých zpěváčků k opravdovosti a důvěryhodnosti alba.

Na rozdíl od progresivních a žánrotvorných alb Jiřího Pavlici (Svítání, O slunovratu, Mys dobré naděje) nebude kolekce Hrajeme si u maminky zřejmě dobývat žebříčky nejlepších desek roku. Její role je však jiná. Rodiče ji mohou koupit svým dětem, aniž by musely mít strach, že zkazí jejich vkus. Děti se navíc v písničkách nenásilnou formou seznámí s některými reáliemi života na venkově ne před "dvěma sty a více lety" (jak jsem četl v jedné nespravedlivě kritické recenzi), ale třeba ještě v období mezi světovými válkami. Tedy v době, kdy vyrůstaly prababičky dnešních dětí. A ještě k něčemu by to album mohlo sloužit. Třeba v některých rodinách obnoví krásnou tradici společného zpívání. Vždyť zatímco Dáda Patrasová zestárne a za pár let už snad nikoho zajímat nebude, lidové a folklórem inspirované umělé písničky tu snad budou i za sto let. A mobily, počítače a další současné reálie na tom nic nezmění. (Mimochodem moje děti ve věku tři a necelých pět let si toto album velmi rychle oblíbily a řadu písniček z něj umí nazpaměť.)