Hana a Petr Ulrychovi: Javory Beat (recenze)

Hana a Petr Ulrychovi: Javory Beat (recenze)
8. ledna 2011 Recenze, Folk Autor: Milan Tesař

Jak jsme vám přiblížili už v rozhovoru v únoru 2010, sourozenci Hana a Petr Ulrychovi postavili vedle akustických Javorů s cimbálem a houslemi novou kapelu Javory Beat s klasickým rockovým obsazením: kytara, baskytara, bicí, klávesy, saxofon. Přečtěte si naši recenzi alba, z kterého jste v loňském roce na Proglasu slýchali například písně Planeta nebo Zahrada boží.

CD Javory Beat Kdyby chtěl někdo napsat povídku o stylovém hledačství Hany a Petra Ulrychových, neuspěje. Je to totiž téma na román. Vždyť celou tu dlouhou cestu od bigbítových začátků přes spolupráci s jazzovým Orchestrem Gustava Broma, Bratislavské lyry, hledání moravských kořenů až po inspiraci balkánskou hudbou či klezmerem na několika stranách nevylíčíte. A když jsem si před pár lety říkal, že snad jediný žánr, se kterým jako autor nepřišel do kontaktu, je hiphop, vyvedl mě Petr Ulrych z omylu. I hiphopem se totiž inspiroval při své práci pro Městské divadlo Brno. Takové stylové rozkročení může vypovídat o bezradnosti autora, nicméně u Ulrychových jde spíše o univerzálnost a nadhled. Ulrychovi jsou instituce, která s lehkostí proplouvá vodami naší hudby, aniž by musela řešit, o který žánr jde.

V nedávném rozhovoru pro časopis FOLK Petr Ulrych tvrdil: „Když jsme kdysi začali koncertovat s Javory, ocitli jsme se mezi takzvanými menšinovými žánry. A to mě vždycky nesmírně rozčilovalo.“ Jenže já si uvědomuji, že když jsem „kdysi před lety“ slýchal z rádia ulrychovskou Kdysi před lety, považoval jsem ji za mnohem větší hit než většinu tehdejších normalizačních songů. Pokud se produkce Ulrychových a jejich kapely Javory v dnešní době vůbec nepodobá českému popu, není to chyba jejich. Je to chyba popu, že je dnes tak nezajímavý.

Žánrové hledačství nyní přimělo Petra Ulrycha k dalšímu pokusu. Rozhodl se vedle dál fungujících Javorů (kytara, housle, cimbál, basa) sestavit druhou kapelu, kterou nazval Javory Beat. V ní základní rockové nástroje (kytara, baskytara, bicí) doplňují klávesy a klarinet, flétna či saxofon. Ideovým šéfem nové skupiny je Igor Vavrda (klávesy), který písně sourozenců Ulrychových ze všech etap jejich dlouhé dráhy nově zaranžoval. Název kapely a potažmo alba a také úvodní hutné takty hrané na elektrickou kytaru napovídají, že se Ulrychovi vracejí k bigbítu neboli – jak bychom dnes asi řekli – k rocku. Nejde samozřejmě o žádnou extrémně tvrdou muziku, jaká by se s melodickými písněmi a jejich důležitými texty zcela míjela. Rockovost je vyjádřena jednak zmíněnou volbou nástrojů (tedy žádný cimbál, žádné housle) a ještě víc rytmickou strukturou písní. Přitom bicí Ctibora Hliněnského netepou bezúčelně, ale zpravidla zdůrazňují rytmus v mezihrách, kde dostávají prostor k sólům i další nástroje (například kytara a klávesy v Ježibabě). Javory Beat však rozhodně není jednotvárné album. Ačkoli je nástrojové obsazení všednější než u klasických Javorů, posluchač si může vedle ostřejších kytarových rifů (Starej bigbít) vychutnat spoustu momentů folkových i popových a v závěrečné Modlitbě na text Jana Skácela kapela zklidní do šansonové polohy. Protože na zvuk klavíru či kytary je naše ucho zvyklé víc než na tóny cimbálu, můžeme se v nových úpravách víc než na hudební aranže soustředit na krásný hlas Hany Ulrychové („Hančin hlas v dobrém popu rozhodně není zanedbatelný,“ tvrdil nedávno zpěvaččin bratr a měl pravdu; stačí si poslechnout mistrovské dílo Zvláštní znamení) i na léty vyzrálý projev Petrův (zkuste si dát třeba Planetu).

Javory Beat nepovažuji za nutný návrat Ulrychových ke kořenům. Jde jen o jednu z možných podob jejich písní. Možná víc než nové aranže mě zaujalo, že se na album vedle hitů z dávné i novější doby (Blázni v dešti, Zvláštní znamení, On na mě zapomíná) dostaly i pozapomenuté písně jako Ranvej nebo Planeta. Přesto kdybych měl volit mezi úpravami „beatovými“ a klasicky javorovskými, volím desky Javorů hlavně z 90. let, tedy z doby, kdy ulrychovská hudba kvetla barvami jihovýchodní Evropy. Javory Beat totiž v některých momentech (kytary v Kdo je zbojník) až příliš evokují tu hudbu 80. let, nad kterou tehdejší javorovská produkce tak vyčnívala. Naštěstí má pop Hany a Petra blíž k Marii Rottrové než k Michalu Davidovi či Daliboru Jandovi a už proto jim lze tyto retro prvky odpustit. Vždyť proč by židovskou melodii v Malém zrnku písku nemohla hrát elektrická kytara? I s ní je to vkusná píseň.

Rok vydání: 2010
Vydavatel: Indies Happy Trails
Žánr: poprock/folkrock
Celkový čas: 57:53

(Článek vznikl pro časopis FOLK)

Nemůžu popadnout tvůj dech

spaleny_nemuzu-popadnoutDoporučujeme nové album Jana Spáleného a skupiny ASPM Nemůžu popadnout tvůj dech.

Regiony

Regiony

Album roku 2018

zambosi_louvreLouvre skupiny Žamboši albem roku 2018.

Hudební ztráty 2018

fresoPřipomeňte si s námi osobnosti, které zemřely v roce 2018.

Partneři

Časopis Harmonie - klasická hudba, jazz a world music