Cop: Jedním tahem...

Tři roky po zatím posledním řadovém albu Bič a rok po znovu natočených starších skladbách (His Master?s Cop) přichází plzeňský Cop s novou deskou. Jedním tahem... je kolekce s podprůměrnou stopáží (jen málo přes půl hodiny), které by slušela přelepka "Stoprocentně česká muzika". Tvůrci všech 12 písní jsou totiž čeští autoři, ať už členové Copu (Míša Leicht, Jirka Vopava, Martin Fridrich), nebo externisté (V. Mottl, F. Černý).

Jak jsme u Copu zvyklí z předchozích projektů a z koncertů, i tentokrát převažují rychlé bluegrassové písně. I relativně volnější úvodní Stokrát by na albu jiné kapely patřila ke svižnějším kouskům. Pomalé skladby zde najdeme pouze dvě a obě mimochodem patří k vrcholům alba. Závěrečný Osud, bluegrass s přechodem k písničkářskému folku, se Míšovi Leichtovi opravdu povedl. A velmi příjemným zpestřením nejen této desky, ale repertoáru Copu obecně, je Blues. To nemá s bluegrassem nic společného. Jde o klasickou "dvanáctku", zazpívanou správným chraplákem, s dobře vystavěným textem o marných touhách, o samotě, která vyděsí, a o noci, která se táhne sedm dnů (velmi pěkný obrat!). Kapela zde dokazuje svou pověstnou dravost i v klidném tempu, zvlášť když jí v závěru písně vydatně pomáhají Vláďa Čížek (el. kytara) a Slávek Franc (bicí).

Vůbec špatná není ani Půlnoc. Po prvních asi 45 sekundách, klidných, šeptaných, se rozjede do pěkně zaranžovaného bluegrassového tvaru. U textu oceňuji zajímavý nejednoznačný slogan "No tak vidíš, už jseš náš / a máváš svatozáří." Obecně však, co se témat textů týče, se Cop se mnou coby posluchačem většinou míjí. Prostředí hospod, barů, lokálů atd. je mi vzdálené, takže se mi občas zdá, že se kapela z některých až moc obyčejných situací snaží vytěžit maximum možného i nemožného. Uznávám však, že v tomto případě jde o můj velmi subjektivní pohled.

Naopak zcela objektivní výhrady mám k občasným rytmickým nepřestnostem v některých textech. V písni Ze života, velmi zajímavém pokusu o epiku v rychlém tempu, je škoda verše "chlapa, co do lokálu přilít", kde poslední dvojslabičné slovo snad ani nejde dobře zafrázovat (co takhle nahradit je jednoslabičným "vlít"?). Obrácené přízvuky najdeme v písni Ve dvou to jde líp ("báry, loKÁly" nebo "veŘEJně"). Naopak velmi slušně se Míšovi - vzhledem ke zběsilému tempu - povedla zazpívat píseň Lady.

Celkově mám z nové desky Copu dobrý dojem. Muzika šlape tak dobře, jak jsme u této kapely zvyklí, instrumentalisté podávají výborné výkony, album (mj. díky zmíněným pomalejším skladbám) vůbec není jednotvárné. Pokud bych měl desce něco vytýkat, kromě uvedených několika rytmických nepřesností v textech by to asi byly jen nedostatečné informace na obalu. V souvislosti s písní Blues jsem zmínil dva hosty. Na který nástroj kdo z nich hraje, jsem však hledal na internetu pomocí prohlížeče. K textaři V. Mottlovi bych si velmi rád přiřadil nějaké křestní jméno. A u F. Černého, autora dvou písní, přemýšlím, jestli to třeba není Franta Černý z Čechomoru.