Čarohraní (z kořenů moravského folklóru)
Výpravný výběr s názvem Čarohraní, určený mimo jiné pro export, mapuje pronikání moravského folklóru do folku a dalších příbuzných (a místy i nepříbuzných) žánrů. Móda upravování lidových písní je v současné době na vrcholu, především díky úspěchům Čechomoru, a tak není divu, že se Indies Records pokusili postihnout tento fenomén co nejúplněji...
Výpravný výběr s názvem Čarohraní, určený mimo jiné pro export, mapuje pronikání moravského folklóru do folku a dalších příbuzných (a místy i nepříbuzných) žánrů. Móda upravování lidových písní je v současné době na vrcholu, především díky úspěchům Čechomoru, a tak není divu, že se Indies Records pokusili postihnout tento fenomén co nejúplněji.
Čarohraní v žádném případě není čistě folklórní kompilace. Jde opravdu o průniky, inspirace, variace. Vedle sebe zde najdeme interprety, kteří přímo upravují lidové písně, i takové, kteří píšou autorskou tvorbu na způsob folklóru. Zástupci obou skupin vydali svá předchozí alba u Indies, a tak se s nimi na této kompilaci setkáváme jaksi samozřejmě (Hradišťan, Tomáš Kočko & Orchestr, Muziga, Iva Bittová, Teagrass, Benedikta). Z ostatních vydavatelů Indies spolupracovali pouze s firmou Red Black, o jejíchž koních Sad Harmony a Silent Stream... bude ještě řeč. Bohužel se na výběr nedostali umělci, kteří nahrávají pro jiná vydavatelství, ale kteří by jistě měly posluchačům také co říci. Chybí mi zde - vedle už zmíněného Čechomoru - především Marcipán nebo Zuzana Lapčíková. Z těch, kteří zatím nemají samostatné album, bych pro případné pokračování Čarohraní doporučil brněnský Czaldy Waldy Kvartet se zajímavými úpravami lidových písní z Brna. Jinak však Čarohraní nabízí velmi ucelený soubor představitelů vymezeného žánru.
Výběr začíná osvědčeným Hradišťanem, skupinou, která už dávno zbořila hranice mezi ryzím folklórem a ostatními styly. Obě ukázky, rozverný zhudebněný lidový text Masopust i hymnický Krátký popis léta se Skácelovými slovy - pocházejí z nepřekonaného alba O slunovratu. Následují tři vzorky z repertoáru Tomáše Kočka & Orchestru, čím dál vyzrálejších představitelů moravské world music. I když Tomáš zatím nedosahuje Pavlicova věhlasu, soupeří s ním se ctí. Pozornost si zasluhuje autorský Svatojan i úprava lidové písně Stojí kostel kamenný.
Zatímco u Hradišťanu a Kočka bylo zařazení na kompilaci určitě jasné, pochybnosti mohou vyvstat u zlínské Maraky. Skladba Walachia (kterou jsem mimochodem nenašel ani na jednom ze dvou CD kapely) začíná nepopsatelnou alternativní koláží s dominantními smyčci. Do kontextu moravského (zde valašského) folklóru zapadá až druhá část s píšťalou a s následným tancem celé kapely. Velmi alternativní polohou překvapila i Muziga ve skladbě Zpívala bych sobě, zatímco mnohem tradičnější tvář skupina předvádí v písni Zahraj mi hudečku.
Úsporná úprava písně Zelený víneček v podání Ivy Bittové by mohla být pěkným a tichým předělem mezi kterýmikoli dvěma skladbami alba. Naopak trochu jinak bych čaroval s veselým projevem Teagrassu. Píseň Stojí dzievča u šenkyša mohla zaznít už po Marace nebo po poslední skladbě Muzigy. Právě v kombinaci se zadumanější tvorbou by tato odlehčená písnička působila jako velmi příjemné osvěžení. U Teagrassu oceňuji folklórní zvuk nefolklórních nástrojů, především pak mandolíny Jiřího Plocka.
Po Teagrassu následuje blok nových kapel čili objevů poslední doby. Pěkně a příjmeně hrají folkrockoví Docuku z Valašského Meziříčí, zatímco další Valaši (vzhledem k nešťastné volbě písně) nepřinášejí nic nového. Rehradice v podobné úpravě už známe od Vlasty Redla a především od Českomoravské hudební společnosti, předchůdkyně dnešního Čechomoru. Koňaboj je vítěz Zahrady i můj osobní objev letošního roku. Dvojpíseň Stojí Kača - Žal (první část mimochodem opakuje téma první skladby Teagrassu) je první oficiálně vydanou nahrávkou této vyškovské skupiny. Koňaboj se mi líbí, ale mám pocit, že jeho hudba by lépe vynikla na samostatném nosiči. Zde, obklopena alternativnějšími projekty, zní pravidelná rocková rytmika až moc obyčejně. Zajímavý byl nápad se zařazením plzeňské skupiny Neboysa, avšak i ona se ve své tvorbě potkává s moravským folklórem.
Dvě velmi odlišné polohy svého repertoáru zastupuje na Čarohraní severomoravská Benedikta. Kdybych sestavoval výběr já, určitě bych skladby 19 a 20 prohodil. Nejprve bych zařadil tradičnější Ej lásko a teprve poté rockovou Zrálo jabko. Touto písní by totiž začal souvislý blok tří posledních skladeb, které už mají k folku hodně daleko. Zrálo jabko se vyznačuje funky rytmem, severomoravskou výslovností, aranžemi hodně vzdálenými folklóru a na konci metalovou pasáží. To nejtvrdší však má teprve přijít. Z obou závěrečných hard & heavy souborů mě více zaujali Sad Harmony se zajímavým střídáním tišších a hlučnějších pasáží. Metalová kapela Silent Stream Of Godless Elegy (která mimochodem pravidelně spolupracuje s Tomášem Kočkem, spoluautorem písně Gigula) už mi připadá trochu mimo téma.
Čarohraní má na první pohled vzorně vybavený booklet s informacemi o všech interpretech v češtině, angličtině a francouzštině. O to víc mě zaráží, že chybějí údaje o autorství skladeb (i o tom, která píseň je skutečně lidová), které si zájemce musí dohledávat na řadových nahrávkách jednotlivých zúčastněných. Vzhledem však k tomu, že spousta písní tohoto výběru zde vychází úplně poprvé, mnohdy bude hledání marné.
To je však jediná významnější výtka. Jinak jsem přesvědčen, že Čarohraní je výjimečným vydavatelským počinem. Nejde o to, jestli všechny zařazené kapely považuji za kvalitní, jestli bych konkrétním interpretům něco vytýkal nebo u nich něco speciálního chválil. K tomu by měly sloužit recenze jejich samostatných nahrávek. V tomto případě chválím nápad i jeho realizaci. Kdo se chce dozvědět, jaké podoby může mít pronikání moravského folklóru do různých žánrů (i když především do folku a stylů jemu příbuzných), Čarohraní jej poučí.