Bende Petr: Život ve vteřinách.cz

Nic se nezměnilo. Petr Bende zůstává jednookým králem mezi slepými finalisty soutěže Česko hledá SuperStar. Sympatický mladý muž, který do světa šoubyznysu přišel z písničkářského podhoubí, stále hledá svou tvář. Na jeho druhém albu najdeme momenty výrazné, téměř vynikající, a na druhé straně unylé a nudné.

Ačkoli Bende zůstává písničkářem (v tom smyslu, že si sám skládá většinu repertoáru), na desce se představuje především jako tvárný zpěvák, který zvládá vyzpíval různé polohy. Slyšíme jej jako drsného rockera (Co dáš, to dostaneš), jako baladického vypravěče (Pařížský harmonikář) i jako kýčovitého lamače dívčího srdce (Nemusíš se bát). V jinak plytkém Středu světa se se ctí vyrovná s funkovým rytmem, ve starých Pramenech vzpomene na svou folkovou minulost a v gradujícím singlu Zaklínám své moře jde na ruku dramaturgům komerčních rádií, aniž by se přitom zpronevěřil svému rockovému cítění. K vrcholům alba pak patří "keltská" píseň Přicházej, světlo dnů s hostujícími členy kapely Irish Dew a latinskoamerická Samba s Karlíkem na text Václava Hraběte.

Není ale té pestrosti příliš? Neztrácí se při tom množství stylových poloh interpretova tvář? Na tuto otázku si může každý z nás odpovědět sám za sebe. Já osobně se domnívám, že Bende balancuje na pokraji propasti se zdarem a že žánrový rozptyl je pro jeho album spíš přínosem. Pokud by totiž všechny písně byly poprockové, podobně zaranžované, nezachránil by výsledný produkt ani výtečný zvuk vyhlášeného studia Sono. Deska by byla plná rozplizlé nudy. Takto se mi třeba ráznější kousky mohou zdát přehrávané a nedůvěryhodné, ale budou se mi líbit jemnější písničky.

Zatímco Bende jako zpěvák (a vlastně i jako skladatel a spoluaranžér) obstojí, s jeho vztahem k textům je to jinak. Není pochyb o tom, že nejkvalitnější text "dodal" Václav Hrabě. Avšak s jeho pozůstalostí se mnohem lépe vypořádal zkušenější Vladimír Mišík na svém albu Umlkly stroje než Bende, který verše o umírání pojal až příliš odlehčeně. Navíc doprasná sloka "V přítmí barevném / jak z ticha poutník, mávnu těm / majitelům jmen, ochutnávač bonboniér" samozřejmě nedosahuje Hrabětových kvalit.

Pročítání dalších zpěvákových textů pak nabízí zajímavé dobrodružství: Čtenář (či posluchač) zpravidla má vůli vytušit, co asi chtěl autor říct, ale ve spleti slov, rýmů a frází se beznadějně   ztrácí. A tak si představuje "obnažená těla ve vínu" (Přicházej, světlo dnů), "mosty, kostely i prostý posty" (Múza) či vandráky, kteří "v popelnicích světla svit vítaj" (Zaklínám své moře) a přemýšlí, jak by asi podobnou myšlenku mistrovsky zpracovali Kryl, Nohavica a další textaři-mistři. Srovnejme například tyto dvě pasáže: "Pýcha a vzdor / tvé černé kadeře / smuteční flór / na hrdé galéře / po ulicích / po splihlých nábřežích / topím se v nich   / dusí můj smích / vraními křídly / jako povodeň" (Robert Křesťan) a "Chci být listem ve větru / co letícím drakům udává směr / Jak havraní křídla lámu čas doletu / kdy jsem být zpátky měl / O tom jsem nevěděl / že jsem na pamfletu" (Petr Bende). Hold nejsou křídla jako křídla.

Přes výše uvedené výhrady není druhé Bendeho album žádný propadák. Je profesionálně vyprodukované, bezchybně zahrané, aranžérsky zajímavé. Že si zpěvák sám píše písně, je také velký klad. Jenže zatímco s aranžemi a produkcí mu pomáhá profesionál Milan Cimfe, textového poradce zpěvák zřejmě nemá. Pokud chybí autocenzura, měl by Petrovi stát nablízku někdo, kdo poradí: Tuto sloku předělej, je to blábol. Potom by album mohlo být nejen lehce nadprůměrné, ale dokonce dobré.