Ahmed má hlad: Magadan (recenze CD)
Pro někoho pouze legrační název, pro jiného kultovní kapela. Na koncertech pražské party Ahmed má hlad bývá pěkně nabito. Z pánů a dámy doslova srší pověstná energie, díky níž si mimochodem souboru všiml i Jaromír Kratochvíl z Indies Records a nabídl "hladovému Ahmedovi" vydání druhého alba. To se jmenuje Magadan podle dálného ruského přístavu a kapela na něm navzdory svému turkofilnímu názvu pracuje se slovanským materiálem.
Rok vydání: 2004
Vydavatel: Indies Records
Žánr: world music
Celkový čas: 47:59
Pro někoho pouze legrační název, pro jiného kultovní kapela. Na koncertech pražské party Ahmed má hlad bývá pěkně nabito. Z pánů a dámy doslova srší pověstná energie, díky níž si mimochodem souboru všiml i Jaromír Kratochvíl z Indies Records a nabídl "hladovému Ahmedovi" vydání druhého alba. To se jmenuje Magadan podle dálného ruského přístavu a kapela na něm navzdory svému turkofilnímu názvu pracuje se slovanským materiálem.
Z návštěvy ahmedovského koncertu si odnesete v první řadě právě vzpomínku na energii, solidní muzikantské výkony v superrychlém tempu, na zběsilý taneční rytmus. To všechno lze pochválit, avšak živě se skladby slévají jedna do druhé. Na desce si je můžeme poslechnout v klidu, k vybraným momentům se vracet a odhalovat aranžérské finesy i vtípky v textech.
Ahmed má hlad má sice k pověstné "balkánské dechovce" blíž než například Traband, avšak ani zde není toto označení úplně na místě. Vedle zběsilých dvoutaktních vypalovaček (bulharská Ivan Kiflov) na albu totiž najdeme i písně s velmi melodickými pasážemi. Mezi ně patří například srbský Javor a hned za ním následující chorvatský Dunaj, ve kterých hlavní melodii táhnou housle hostujícího Matěje Kroupy (v kmenové sestavě tento nástroj bohužel chybí) - v prvním případě podbarvené "tamburašským" drnkáním Jana Žemličky (kytara, balalajka), v případě druhém mocně podepřené akordeonem Daniela Hůleho. Jinde je obvyklé střídání rychlých rytmických a klidnějších melodických pasáží (ukrajinská Oj, Bože, Bože). Rytmicky je zajímavá běloruská Rasa žyta rasila, která začíná na tři doby jako jakýsi těžkopádný valčík, aby se po chvíli přelila ve dvoudobou smršť. Pokud jsem výše zmínil některé melodické nástroje, zde nesmím zapomenout pochválit klarinet Michala Hrozy.
Ahmed má hlad nehraje folklór, lidový materiál přetavuje k obrazu svému. Na jednu stranu pak písně z různých (východo-, jiho- a v menší míře středoslovanských oblastí) znějí hodně podobně (minimálně na první poslech), na straně druhé kapela přece jen ctí určitá specifika jednotlivých oblastí (viz výše zmíněný odkaz na tamburašskou muziku nebo na balkánské rytmy). Aby to však nebylo tak jednoduché, občas si Ahmed s posluchačem zavtipkuje. A tak závěrečnou moravskou lidovou Na vrch Lopenička zdobí klarinet s nádechem orientu a zkuste si bezprostředně po jejím odeznění znovu pustit titulní píseň Magadan, na CD zařazenou pod číslem 2! Zjistíte, že jde o tutéž melodii, pouze s jiným, ruským (mimochodem docela vtipným) textem.
Zatímco na minulém albu Salám a Lajka (2001) Ahmed své písně označoval jako lidové, zde u většiny skladeb uvádí jména autorů melodií. Ne že by došlo v reportoáru kapely k posunu, spíše je zde patrná snaha řešit problém, zda se opravdu ještě jedná o původní nápěvy, nebo zda melodie autorskými úpravami doznaly takových změn, že vlastně jde o nová díla. Texty však ve většině případů zůstávají původní s tím, že v bookletu si můžete přečíst jejich překlady do češtiny.
Pokud se vám energický Ahmedův styl líbí, album Magadan vás rozhodně nezklame. Slabá místa na něm nejsou. V žádném případě se však nejedná o záležitost pro většinové publikum, takže před případnou koupí nespoléhejte pouze na recenze a určitě si kousek poslechněte. Doporučuji pro začátek například už zmíněnou závěrečnou Na vrch Lopenička nebo velmi povedený polský Ogródeczek.