Zaz: Paris (recenze CD)

„Jako malá jsem v Paříži nikdy nebyla. Do Paříže jsem přijela poprvé až docela pozdě a tehdy mě úplně uchvátila energie města. Vyrůstala jsem v Bordeaux. Jakmile jsem ale přijela do Paříže, hned mi bylo jasné, kolik je tam toho k vidění, s kolika lidmi se tam mohu setkat, kolik nové hudby tam mohu poznat. Všechno to bylo tak přitažlivé, až to bylo neuvěřitelné! Albem věnovaným Paříži jsem se tedy rozhodla proto, abych hlavnímu městu poděkovala. Díky Paříži jsem teď slavná, protože v Paříži má cesta vlastně začala,“ svěřila se mi na konci roku 2014 v rozhovoru zpěvačka Zaz. V té době vycházelo její třetí album Paris, pocta francouzskému hlavnímu městu.

Paříž jako jedno z nejdůležitějších měst evropské kultury si pochopitelně na nezájem autorů písní nemůže stěžovat. Známe to ostatně i u nás – od nesmrtelné balady od Olympicu Bonsoir mademoiselle Paris přes často zhudebňovanou Pařížskou Jiřího Žáčka až po básničku Emanuela Frynty o tygrovi, který jede do Paříže, v podání Petra Skoumala. Ale zpět k Zaz. Ta se svými spolupracovníky vybírala z písní, které se k hlavnímu městu Francie vztahují a vznikly za období několika desítek let. Některé zpěvačka vylovila ze zapomnění, jiné jsou stále známé – především Sous le ciel de Paris, kterou proslavila Edith Piaf, nebo Champs Elysées, píseň, kterou váno před natočením alba po zpěvačce fanoušci v zahraničí vyžadovali. Až do 30. let se vracíme v písni J’ai deux amours z repertoáru Joséphine Baker nebo v úvodním swingovém hitu Paris sera toujours Paris od Maurice Chevaliera. Anglosaskou písňovou tradici zastupuje Cole Porter a jeho evergreen I Love Paris (zde zčásti s francouzským textem jako J’aime Paris), z dalších autorů se na výběr dostali Léo Ferré (Paris canaille) nebo Charles Aznavour, který si se zpěvačkou ve svých devadesáti (!) letech jako duet zazpíval svou píseň z roku J’aime Paris au mois de Mai. Jedinou novinkou mezi všemi evergreeny a trvalkami je píseň Paris, l’après-midi, kterou napsali dva zpěvaččini spoluhráči, kontrabasista Ilan Abou a pianista Thierry Faure.

Tak jako je album pestré co do zdrojů, z nichž zpěvačka čerpala, je pestré i hudbě a textově. Slova písní se samozřejmě točí kolem Paříže. Představují ji jako místo příjemných procházek a projížděk lodí (Paris, l’après-midi), jako objekt vlastenecké lásky (J’ai deux amours – láska k Paříži a k Francii), jako dějiště příběhů z ulice (La complainte de la butte) a také jako město, které po svých obyvatelkách vyžaduje určité ne zrovna lichotivé vlastnosti (La Parisienne).

Hudebně je album přehlídkou stylů, které si podvědomě s Paříží a Francií spojujeme – od šansonu s akordeonem (Sous le sile de Paris) přes „cikánský“ swing manouche (Dans mon Paris) až po velkokapelový jazz coby symbol skutečnosti, že od dob Sidneyho Becheta ve Francii s oblibou působí i další velcí jazzmani zpoza Atlantiku. Mimochodem spolupráce se slovutným producentem Quincym Jonesem, spolutvůrcem úspěchů Michaela Jacksona, do této mozaiky skvěle zapadá. Přesto hrozilo, že album bude jen přehlídkou různých stylů, nebo dokonce kýčovitým slepencem nespojitelného. Naštěstí se tak nestalo, a to nejen díky práci produkčního týmu jako celku, ale především díky zpěvaččině přirozenému talentu. I když sama Zaz není autorkou ani jedné písně na desce, její nenucený šarm a především lehkost, s níž se léty prověřených písní zhostila, z alba vytvářím skutečný koncepční celek. Tam, kde je to třeba, pohrává si Zaz s ledabylou výslovností, hraje si s délkami samohlásek (třeba francouzština tuto jazykovou kategorii de iure nemá) a především je častěji rozverná než kýčovitě romantická. Mnohé napověděl ostatně už výborný videoklip Paris sera toujours Paris. Ale to byl jen začátek. V tuto chvíli je album Paris prověřené i mnoha koncerty a lze předpokládat, že Zaz s jeho pomocí nejen u nás silně zvýšila povědomí o francouzské písňové tradici.

Vydavatel: Play On/Warner Music France
Rok vydání: 2014
Žánr: šansony
Celkový čas: 43:10

www.zazofficial.com