Youn Sun Nah: Korejkou do konce života

Rozhovor s korejskou zpěvačkou Youn Sun Nah

V roce 1995 jste se z rodné Koreje přestěhovala do své oblíbené Francie. Jak Francie změnila vaši uměleckou dráhu?

Myslím, že Francii hodně dlužím. Přijela jsem tam studovat jazz a francouzský šanson, nejprve jen na tři roky, po kterých jsem se měla vrátit do Koreje. Tři roky se nakonec protáhly na více než dvacet. Považuji za čest, že jsem mohla se svými koncerty objet celou Francii. Francouzští muzikanti byli také první, s nimiž jsem jako profesionální zpěvačka spolupracovala. A Paříž je město, ve kterém vystupují ti nejlepší hudebníci z celého světa. Objevila jsem tam spoustu hudby.

Takže se z vás prakticky stala Francouzka… Co ve vás zůstalo korejského?

(smích) Doufám, že Korejkou zůstanu až do konce svého života. V Koreji jsem vyrůstala. A hudba, kterou posloucháte v dětství a především v době dospívání, vás přece ovlivní na celý život. Je pravda, že korejská lidová hudba mi moc blízká nebyla, protože ta je i pro nás Korejce na poslech velmi náročná, ale měla jsem třeba ráda korejský pop. Jeho atmosféra a emoce ve mně zůstanou, i když je to spíš podvědomé. Aniž by to byl záměr, něco korejského ve mně samozřejmě zůstává.

V roce 2013 jste spolupracovala s kytaristou Nguyênem Lê na jeho remaku slavného alba od Pink Floyd The Dark Side Of The Moon.

Nguyên, to je génius… Má tak neuvěřitelnou schopnost přepracovat a přearanžovat hudbu jiných autorů, že máte pocit, jako by to byly jeho vlastní písně. Umí skvěle improvizovat a z kytary dokáže vyloudit zvuky, jaké jste nikdy předtím neslyšeli… Navíc má obrovské znalosti z world music. Pochází z Vietnamu, kam se pravidelně vrací, aby mohl hrát s tamními hudebníky. Je to vlastně takový superman, a přitom je velmi milý. Pokaždé, když jsem s ním na pódiu, mám pocit, že všechno jde velmi snadno. Je to velkorysý člověk a fenomenální muzikant.

Vaše aktuální album Immersion (2018) obsahuje jak vaše vlastní písně, tak například skladby Leonarda Cohena nebo George Harrisona. Jak jste repertoár vybírala?

Není to tak dlouho, co jsem začala komponovat vlastní písně. Zpočátku jsem si moc nevěřila, neměla jsem odvahu jít na trh s vlastní tvorbou. Ale mí doprovodní muzikanti mi dodávali odvahu a tak trochu mě nutili, abych psala. Dnes už mi skládání přináší opravdu radost. Na nové album jsem si pozvala francouzského producenta Clémenta Ducola. Poté, co si poslechl mé demonahrávky, mi navrhl, abych nahrála desku jen s vlastními skladbami. Jenže já si zároveň velmi ráda půjčuji písně od jiných autorů. Ty si navíc vybírám zpravidla na poslední chvíli, až těsně před nahráváním. Nad výběrem nepřemýšlím. Vynoří se mi v paměti například píseň, kterou jsem poslouchala před pětadvaceti lety, a tak ji zpracuji. Letos jsme třebas slavili 60 let vydavatelství Motown, a tak jsem pátrala, které písně z produkce tohoto vydavatelství znám. Po letech jsem pro sebe znovu objevila hity Mercy Mercy Me a You Can’t Hurry Love, ale přistupovala jsem k nim, jako by to byly novinky.

Je pro vás nějaký zásadní rozdíl mezi tím, když zpíváte svoji skladbu, a když interpretujete coververzi?

Ne, žádný rozdíl v tom pro mne není. Ale znovu připomínám, že autorských písní ještě mnoho nemám. Možná se tedy s přibývajícím vlastním repertoárem můj názor změní. Ale doteď jsem žádný rozdíl nepocítila.

(Celý rozhovor vyšel v Kulturním magazínu UNI)