Vlasta Jareš: Půjdem spolu bratře (recenze CD)

Jazzová instrumentace, klasická písňová forma, křesťanské texty. Tak by se dalo stručně charakterizovat debutové album písničkáře Vlasty Jareše. Ten sice není veřejnosti příliš známý, avšak za sebou má slušnou řádku hudebních zkušeností. Narodil se v roce 1955 a například v 80. letech byl členem skupiny Ex-Blues. V roce 1996 se poprvé a naposledy jako sólový písničkář zúčastnil festivalu Zahrada (tehdy ještě ve Strážnici). Na klavír se sice začal učit už v dětství, ale mnohem více mu daly v 80. a v 90. letech letní jazzové dílny a následné soukromé studium u Vojtěcha Eckerta a Ondreje Krajňáka. CD Půjdem spolu bratře můžeme považovat nejen za Jarešův pozdní debut, ale možná především za splnění písničkářova snu.

Zralý bělovousý muž za padesátkou napsal a zaranžoval písně, které ve studiu natočil s muzikanty, kteří v českém jazzu něco znamenají. Jména jako Rostislav Fraš (saxofon) nebo Jan Greifoner (kontrabas) jsou zárukou kvality a jejich doprovodem nejde rozhodně nic pokazit. Pánové zde navíc slouží celku: hrají přesně, neexhibují, podporují písničku. Sóla sice nechybějí (například saxofon v Bože můj Pane nebo Blues Karlova mostu), avšak toho, kdo se chce soustředit na poselství v písních, v žádném případě neruší.

Půjdem spolu bratře totiž není jazzová deska. Jazzových prostředků pouze využívá, avšak jinak stojí především na sdělení. Vlasta Jareš je křesťan, který se skrze své písně snaží posluchačům zprostředkovat svou víru. Na ploše alba více či méně úspěšně bojuje s prvoplánovostí svých textů. Někdy se mu daří více (Modlitba), jindy se nevyhne vršení frází a klišé (Bože můj Pane). Zajímavé je propojení textů s instrumentací. Svěže zní kombinace saxofonu s kontrabasem v Posledním soudu, zatímco závěrečný klavírní slaďák Odpusť (jistě míněný upřímně) by více „slušel“ Jiřímu Zmožkovi a jeho syntezátorům.

Problém Jarešových textů je v tom, že jsou příliš předvídatelné. Paradoxně pak působí jako osvěžení, když v Blues Karlova mostu autor trochu nečekaně zopakuje dva první verše a tím podtrhne bluesovou formu. Právě při poslechu této písně o plivnutí do řeky přemýšlím, zda metaforické verše o tom, „kam slina doletí“, nejsou nakonec křesťanštější než většina ostatních skladeb a jestli právě ony nedokážou mnohem víc oslovit hledajícího posluchače.

Album Vlasty Jareše rozhodně nepostrádá nápady. Vedle řemeslně dokonalého doprovodu může posluchač například sledovat hru s délkou veršů v jednotlivých písních. Jenže vedle jednoznačných proklamací, které jsou jistě také důležité, mi na této sympatické desce chybí více poezie, překvapení, osvěžení. Něco, čím své křesťanské texty dokážou okořenit Marek Eben, Jiří Smrž nebo Jan Zubryckyj, Jarešovi generační kolegové a zatím nedosažitelné vzory.

Poznámka na závěr: Opravdu musí booklet, který působí na první pohled profesionálním dojmem, obsahovat příšernosti jako „pouště a stepy“ nebo „usnout v jejím obětí“?

Rok vydání: 2007
Vydavatel: Vlasta Jareš ve spolupráci s Popron Music
Žánr: jazzpop
Celkový čas: 44:13