Teo Collori: „Rup-čap-tup-čap-rup-čap“ by nás nudilo

Rozhovor se slovinským kytaristou Teem Collorim

Jak jste se dostal k gypsy jazzu?

Nejprve jsem hrál rock a metal, ale přátelé mi radili, že bych se mohl zaměřit také na funk. A tak jsem tento žánr začal poslouchat a opravdu jsem si jej zamiloval. Přes funk jsem se dostal k jazzu, a to pro mne byl důležitý krok k tomu, abych začal studovat hudební teorii. Jazz je totiž velmi komplexní záležitost a bez znalosti teorie se hrát nedá. Odešel jsem tedy studovat jazz do rakouského Klagenfurtu, kde jsem se potkal se svými současnými spoluhráči. Gypsy swing jsem samozřejmě znal už předtím a také jsem věděl, že je docela obtížné jej na kytaru zahrát. Tento styl zpopularizoval Django Reinhardt, který byl opravdu velký kytarista, kterého všichni chtěli napodobovat. Já jsem se pro gypsy swing rozhodl poté, co jsem viděl film Woodyho Allena Sladký ničema. Tehdy jsem si řekl, že tohle bych chtěl zkusit… A tak jsem se do toho pustil. Je to hudba, která na poslech vypadá jako klidná a jednoduchá, ale když ji zkusíte hrát, uvědomíte si, jak složitá ve skutečnosti je. Než jsem se do ní tedy opravdu dostal, zabralo mi to nějaký čas. Ale pak se mi náhle některé písně objevily v hlavě a já jsem začal skládat svou vlastní hudbu. 

U koho jste se jako hudebník inspiroval?

Pokud jde o zvuk, inspiroval jsem se u starých orchestrů, které hrály gypsy swing. Zároveň jsem věděl, že nikdy nebudu znít jako Django Reinhardt. To mi bylo jasné od začátku a neměl jsem s tím žádný problém. Ale líbil se mi ten styl a líbily se mi nástroje, které v tomto žánru hrají. A tak jsem nejprve sestavil trio s druhým kytaristou a s basistou. Zároveň jsem ve Slovinsku hrál v popové kapele Magnifico s houslistou Matijou a se saxofonistou Matejem. Jednou na turné v Srbsku jsem jim ukázal své nové skladby a zeptal se jich, jestli by si je zkusili zahrát se mnou. Zkusili to a okamžitě se jim ta hudba zalíbila. A tak jsme nazkoušeli mé písně a po třídenní přípravě jsme šli do studia a nahráli naše první album Hot Club Piran.

Co je ve vašem současném repertoáru tradiční a co je nové?

To je těžké to takto rozlišit. Začali jsme sice s gypsy jazzem, ale už na našem prvním albu najdete pouze dvě skladby v tomto stylu. Já mám například rád filmovou hudbu a její ohlasy se v mé tvorbě často objevují. Chtěli jsme tedy prozkoumat různé oblasti, kam můžeme jít s touto sestavou pěti nástrojů. Nechtěli jsme hrát jen „rup-čap-tup-čap-rup-čap“, protože to by nás nudilo. A tak jsme začali zkoušet něco nového a například náš houslista Matija je ohromný skladatel. Vyhrál ve Slovinsku řadu soutěží a má mnoho cen za aranžování klasické hudby. Náš klarinetista Matej je skvělý hráč vážné hudby i jazzu a náš basista hraje také smyčcem. Všichni máme tedy klasickou průpravu a snažíme se tyto hudební styly zkombinovat tak, aby vznikl jeden jediný, náš vlastní. Doufám, že přijdete dnes večer na koncert. Během jednoho našeho vystoupení uslyšíte možná i osm různých stylů. Tím pádem je pro nás obtížné naši kapelu prodat, protože vlastně nedokážeme říct, co hrajeme. Můžeme pouze říct, že jde o naše vlastní skladby a že hrajeme na akustické nástroje.

Nedávno vám vyšlo koncertní album Živo se slovinským písničkářem Vlado Kreslinem. Jak tento projekt vznikl?

Náš společný projekt s Vladem Kreslinem byl velmi příjemný. Potkali jsme se před několika lety a už dlouho jsme chtěli něco udělat společně. Jednou se stalo, že jsme měli oba vystoupit v jeden den v jednom městě. Dohodli jsme se, že Vlado si přijde zahrát jednu píseň s námi a my na oplátku doprovodíme jej. Naučili jsme se tedy v našem stylu zahrát jednu jeho píseň a vystoupili jsme jako Vlado Kreslin a Momento Cigano. Ten prvotní nápad tedy byl, vzít jeho písně a přetvořit je do našeho stylu a zvuku. Byl z toho nakonec celý koncertní program, který byl velmi úspěšný, a vzniklo i koncertní album. A vlastně díky tomuto albu tady teď spolu sedíme a já mohu hovořit k posluchačům v Česku, což je pro mne velká čest.    

Vracíte se někdy k rocku nebo metalu?

Ano, rád si na tuto hudbu udělám čas a mám to moc rád, protože jsem prostě kytarista. Občas říkám svým spoluhráčům – a samozřejmě žertuji –, že je mi moc líto, že nikdy nepoznají, jak skvělé je hrát na elektrickou kytaru. Je to totiž opravdu krásný nástroj a já jsem z tohoto prostředí přišel a stále je mám moc rád. Ale zase tento „gypsy“ styl je zvukově mnohem intimnější a ukazuje jiné zvukové polohy a jiné přednosti hudby.