Rozhovor s Médérikem Collignonem: 29. září 2010

Rozhovor s francouzským kornetistou Médérikem Collignonem

Ve vašem profilu na francouzské Wikipedii se píše, že jste se na trubku začal učit v pěti letech. Je to pravda?

V pěti jsem začal s hudební naukou, ale na nástroj se ve Francii začínáte učit obvykle kolem sedmého roku života. I já jsem se tedy začal učit v sedmi letech.

Kdy jste se rozhodl, že hudba nebude jen vaším koníčkem, ale že se jí budete živit?

To rozhodnutí u mě nesouviselo ani tak s hrou na trubku jako spíše se zpěvem. V roce 1980, to mi bylo deset, jsem účinkoval v operetě La sorcière du placard aux balais. Měl jsem v té době zajímavý hlas, položený výše než dívky v mém věku, a tak jsem tam zpíval a recitoval. Vyzkoušel jsem si spolupráci s pěveckým sborem, s orchestrem, s operetní pěvkyní a s dirigentem. Další etapa nastala, když mi bylo 15 a když jsem si sám zkusil přearanžovat hudbu Oliviera Messiaena pro trubku a perkuse. Musím zdůraznit, že mi do těchto experimentů nikdo nemluvil. Nikdo mi neříkal: Tohle nedělej! A tak jsem mohl postupně s radostí objevoval latinskoamerickou hudbu, rock, fusion, hudbu klasickou i soudobou a to vše bez hranic. Uvědomoval jsem si, jak úžasná a svobodná věc hudba je! Můj učitel trubky Philippe Cocu mě v tom podporoval a jen mi vždycky kladl na srdce, abych na konci roku udělal zkoušku. S tím jsem neměl problém, a tak jsem vždycky na konci školního roku hrdě přinesl mamince domů vysvědčení. Maminka mě v mém snažení podporovala a myslím, že ani otec, kdyby žil (zemřel, když mi bylo deset let), by mi nic nezakazoval. Díky tomu všemu jsem se tedy velmi brzy rozhodl, že se chci věnovat jen hudbě. V 18 letech jsem odešel z gymnázia a šel studoval na konzervatoř v Nancy. Tam jsem strávil 10 měsíců, během nichž jsem se zabýval klasickou a soudobou hudbou a jazzem. Ale pak už jsem se pokračoval sám, protože jsem si uvědomil, že škola – alespoň pokud jde o jazz – není to nejlepší řešení.

Které autory jste měl rád v době studií? 

V té době mě zajímali jednak autoři z přelomu 19. a 20. století jako Gustav Mahler, ale také Beethoven nebo Bach. Byli to tedy představitelé různých epoch. Zmínit musím také Stravinského, Ravela, Debussyho, Messiaena. Byla to taková směs skladatelů: melodici i rytmici, autoři romantických melodií i „divočejších“ kompozic – zajímal mě například Edgar Varèse. Nešlo mi totiž jen o hudbu jako takovou, ale také o prostor, tanec, barvy, pohyby. To vše mě nasměrovalo k některým postupům, které dnes využívám.

A vaši první jazzoví nebo rockoví hrdinové…?

Já jsem to v té době ještě neměl úplně vyjasněné. První skupina, kterou jsem poslouchal, byli Yellowjackets, tedy naprosto krotká záležitost. Pak jsem poslouchal různé nesmysly, ale všechno jsem to vyhodil, když jsem objevil Weather Report, Mahavishnu Orchestra a Milese Davise, u které jsem už zůstal. A pak musím zmínit také Zappu, kterého poslouchalo hodně mých kamarádů, když mi bylo asi sedmnáct. Zappa byl geniální, velmi otevřený a vybudoval most mezi vážnou hudbou a rockem. Díky němu jsem si uvědomil, že rock není jen hudba pro idioty. Rock je ve své podstatě velmi jednoduchý, až hloupý. Ale právě lidé jako Zappa ukázali, že se z něj dá udělat něco hlubšího díky přesahům k vážné hudbě a obecně k jiným kulturám.

Hrajete na netypický nástroj, kapesní kornet. Je to kvůli specifickému zvuku?

Ano, máte pravdu, zvuk je trochu netypický. Kapesní kornet má kóničtější trubicí, a tím pádem má sametovější, harmoničtější tón. A samozřejmě vydává méně břeskný zvuk než trubka. Dnes se sice už vyrábějí trubky s jemnějším zvukem, ale já jsem chtěl hrát na kornet s tónem ještě jemnějším. A navíc, jak už jsem řekl, kapesní kornet je velmi specifický. Ale protože se dnes už nevyrábí, vrátil jsem se nakonec k běžnějšímu kornetu. Ovšem i nástroj, který používám dnes, je nevšední. Je to trubkový kornet z roku 1951, také dostatečně vzácný, ale přece jen o něco obvyklejší.

Hrál jste mimo jiné v Národním jazzovém orchestru, což je instituce přímo financovaná státem. Tam jste hrál na co?

Začínal jsem tam v letech 2000–2002, když byl dirigentem Paolo Damiani, a v té době jsem hrál především na křídlovku a kornet. V letech 2002–2005 vedení orchestru znovu převzal Claude Barthélémy (byl dirigentem už v letech 1989–91 – pozn. aut.) a tehdy jsem s orchestrem hodně zpíval a také jsem používal různé netradiční nástroje nebo hračky a vůbec všechno, co vydávalo zajímavé zvuky. Dokonce jsem hrál na vibrátor, což je pro mne taky hudební nástroj.

Zatím jste se podepsal pod dvě alba. První z nich obsahuje přepracovanou operu George Gershwina Porgy and Bess, kterou mimochodem v roce 1959 natočil také Milese Davis. Vaše verze vyšla v roce 2006.

Ano, trvalo mi velmi dlouho, než jsem toto své první album dokončil. Víte, já pracuji hodně postaru. Rád si věci nejprve zkouším na pódiu, abych věděl jak fungují. Zajímají mě možnosti zvuku i to, jak k dílu přistupují mí spoluhráči. A až mám opravdu pocit, že aktuální stav stojí za zaznamenání a zakonzervování, jdeme do studia. Neexperimentuji tedy ve studiu, jak se to dnes běžně dělá, ale na pódiu. Hodně dlouho trvalo i samotné aranžování Geshwinových skladeb. Proto tedy album vyšlo až v roce 2006.

A proč jste si vůbec vybral Gershwina?

Protože Gershwin je svorník mezi vážnou hudbou a jazzem. Je to osobnost, která svou tvorbou nenásilně spojuje dvě období a dva hudební světy. Díky němu si můžeme uvědomit, jaká je mezi klasickou hudbou a jazzem úžasná souvislost. Zatímco vážnou hudbu interpretuje orchestr v čele s dirigentem, v jazzu se na interpretaci podílejí hudebníci bez dirigenta a oni sami se stávají svými dirigenty. Jazz je individuální hudba. A mně se líbilo, jak Gershwin tyto dva přístupy propojil.

Je vaše album poctou spíše Gershwinovi, nebo Milesi Davisovi?

Gershwinovi. A potom Gilu Evansovi, který je autorem aranží pro Davise. Samotného Davise bych jmenoval až na třetím místě, protože on byl v případě Porgy and Bess pouze interpretem koncertu pro trubku. Gil Evans aranže rozepsal do detailů a jen Davis tam improvizuje. Vnímám to tedy jako klasický koncert pro improvizátora. Navíc je zřejmé, že i Davis při své improvizaci vycházel z předepsaných pasáží. Nakonec to vypadá, jako by téměř všechno, co hraje, bylo předepsané. I tím se celek přibližuje víc vážné hudbě než jazzu, pokud tedy jazz chápeme jen jako improvizovanou svobodnou hudbu.

Vaše druhé album Shangri-Tunkashi-La (2010) obsahuje už přímo Davisovy skladby, a to z období o 10–15 let pozdějšího než je jeho verze Porgy and Bess.

Ano, přesně tak. A v tomto případě jde o skutečnou poctu Milesi Davisovi. To album stojí na fúzi jazzu s rockem a se soudobou hudbou. Navíc jsem k Davisovým skladbám přimíchal některé moderní prvky jako acid jazz a místy i hardrock nebo metal. Snažil jsem se oproti originálu dosáhnout drsnějšího zvuku a surrealističtějších aranží. Cílem bylo hrát ostřeji než na Porgy and Bess.

Obě alba jste natočil s kvartetem Jus de Bocse. Aranžujete všechno vy, nebo se jedná o kolektivní práci kapely?

Používáme oba přístupy. Já jsem Davisovy skladby nejprve přearanžoval a potom jsem nechal kolegy, aby s nimi sami dál pracovali, dokud nebudou mít pocit, že jim ta konkrétní interpretace vyhovuje a že ji mají zažitou. Ale současně jsem se je snažil usměrňovat, aby příliš neodbočili od původní vize.

Skládáte i vlastní hudbu?

Ano, skládám, ale já i aranže, kterými se zabývám, považuji za svého druhu komponování. Na albu Shangri-Tunkashi-La jsem například pozměnil harmonie a strukturu skladeb, což je jakési dílčí komponování. Řekněme, že nejsem autorem na 100 %, ale například na 50 nebo 60 %. Sám také skládám, mimo jiné pro velké orchestry a bigbandy, ale je to obtížné, protože se svou tvorbou nejsem úplně spokojený. Nedostal jsem se do stavu, kdy by mě má autorská tvorba úplně naplňovala. I proto se naše skupina Jus de Bocse zaměřuje na převzatý materiál. Teď například pracujeme na skladbách King Crimson, které sice upravuji, ale opět se cítím, jako bych je spíše znovu komponoval na základě daného materiálu. Ovšem věřím, že jednoho dne začnu sám skládat víc, avšak spíše pro Septik než pro Jus de Bocse. Potřebuji totiž hodně barev a harmonií, mám rád Messiaena, jeho plné akordy, seriální hudbu. Septik s dvojicí kláves, s kytarou a basou mě uspokojí víc než kvartet.