Rémi Panossian: Po celé dětství jsem byl za mimozemšťana

Rozhovor s francouzským pianistou Rémim Panossianem

K jazzu jste se údajně dostal ve svých deseti let, kdy na vás jako zjevení zapůsobil koncert klavíristy Michela Petruccianiho. V čem přesně bylo to zjevení? V energii, kterou Petrucciani při svém handicapu dokázal do hry vložit, nebo v samotných melodiích?

Bylo to všechno dohromady. Hrál čisté a zřetelné melodie, neuvěřitelným způsobem pracoval s rytmem, měl fascinující groove a důležitou roli hrála i ta energie. To všechno, unikátně propojené, mě upoutalo a v ten okamžik jsem si uvědomil, jak moc se mě to dotýká.

Pokud jste ve škole spolužákům vyprávěl o jazzu, asi jste musel být za exota. Běžnější je v tomto věku poslouchat rock nebo taneční hudbu…

Přesně tak, vlastně po celé dětství, na prvním i druhém stupni základní školy, jsem byl za mimozemšťana, protože jsem poslouchal jenom jazz. Až ve svých šestnácti nebo sedmnácti letech jsem začal akceptovat i rock, hiphop a další žánry. Takže když jsem byl malý, muselo to mým kamarádům připadat zvláštní.

Když v současné době komponujete, honí se vám hlavou spíše abstraktní myšlenky, nebo myslíte na konkrétní obrazy?

Je to obojí. Zvláštností našeho tria je, že se opravdu snažíme oprostit od veškerých bariér, které by nás mohly zastavit. Můžeme se odrazit od obrazu v hlavě, od myšlenky, diskuse, ale také od akordu, barvy. Také se třeba snažíme vzdát hold místu, kde jsme hráli, osobám, které jsme potkali. Na počátku může být tedy cokoli.

V dubnu budete na společném turné s německou saxofonistkou Nicole Johänntgen. Jak tento projekt vznikl?

Před dvěma lety jsme měli zahajovat jazzový festival u nás v Toulouse a já jsem měl za úkol přizvat si k tomu nějaké zahraniční hudebníky. Pozval jsem právě Nicole Johänntgen a také německého trumpetistu Frederika Köstera. Po zmíněném koncertě jsme je k nám pozvali ještě asi dvakrát a výborně to fungovalo. Uspořádali jsme tedy společné turné s asi deseti zastávkami ve Švýcarsku, Německu a Lucembursku. A teď se rýsuje další šňůra, během níž přijdeme i do Prahy. Máme z té spolupráce velkou radost.

Prožíváme krizi trhu s hudebními nosiči. Lidé si vybírají spíše jednotlivé písně v mp3. Myslíte, že album jako něco, co trvá 45–50 minut, má stále smysl?

Myslím, že ano. Rozumím lidem, kteří si vyhledají jen jednu nebo dvě písně, které se jim líbí nejvíc. Možná to skutečně bude nový způsob, jakým budou lidé poslouchat hudbu. Ale album je zpravidla koncepčně vystavěno a má nějakou vnitřní myšlenku. Myslím tedy, že má stále smysl natáčet alba, která vyprávějí celistvý příběh, z kterého nemusíme vydělovat jen jednu jeho část.

(Celý rozhovor vyjde v dubnu 2013 v časopoisu Harmonie. Další informace hledejte na http://www.remipanossian.com/.)