Peter Lipa: Starým autorům do textů nezasahuji
Slovenský zpěvák Peter Lipa, který loni oslavil 75. narozeniny, vydal nedávno album Slovenské evergreeny. Představíme si je v pořadu Jak se vám líbí 23. února od 15.15 a část rozhovoru si už nyní můžete přečíst.
Rozhovor se slovenským zpěvákem Peterem Lipou
Album Slovenské evergreeny obsahuje vaše úpravy písní, které vznikly většinou ve 40. nebo 50. letech minulého století. Jaký máte k této hudbě vztah?
Na Slovensku nemáme takovou klasiku, k níž bychom celý život vzhlíželi s respektem, jako jsou u vás Ježek, Voskovec a Werich. Ale existovalo období takzvaného slovenského tanga. V té době se slovenští autoři začali dívat po světě a uvědomili si, že existuje fenomén moderní populární hudby a že existuje i něco jiného než cimbál a housle. Začalo to už ve 30. letech, kdy začaly vznikat první takové taneční písně, a pokračovalo to v dalších dekádách. Když mi bylo deset nebo patnáct let, vůbec jsem toto období neuznával. Poslouchal jsem rokenrol a starší populární hudbě jsem se smál. Nedávno však vyšla kniha 100 slovenských evergreenů od Pavla Zelenaye, nestora slovenské populární hudby. Když jsem v ní listoval, uvědomil jsem si, že ty písně vlastně znám. A když nějakou hudbu znáte, můžete se od ní vzdálit a přemýšlet nad ní jako nad materiálem, se kterým se dá dál pracovat.
Vy se jinak věnujete především své autorské tvorbě. Ale v roce 2002 jste vydal album Beatles in Blue(s) s úpravami písní této legendární britské kapely. V čem byla práce na těchto dvou albech převzatých písní jiná?
V případě Beatles je to všechno úplně jinak. To byla naopak hudba, kterou jsem miloval a která mi dávala do žil to podstatné, abych dál mohl hudebně růst. Proto i můj přístup k tomu materiálu byl jiný. Slovenské evergreeny jsem znal, aniž bych je měl rád. Beatles je úplně opačný princip, avšak v obou případech člověk přistupuje k materiálu, který zná, a pracuje na něm – vzdaluje se od původní melodie, představuje si jinou harmonii, jiný rytmus, jiné tempo… Hledám cesty, aby mé verze byly trošku jiné než originály a aby prezentovaly můj názor na hudbu. Myslím totiž, že coververze o tvůrci prozradí víc než jeho vlastní skladba. Musí totiž najít cestu, jak známý materiál přepracovat podle svého vkusu, a tím se více odhalí.
Slovenské evergreeny jste nahrál s různými sestavami hudebníků.
Ano, ty sestavy jsou celkem čtyři. Tři písně jsem natočil pouze s doprovodem pianisty Gaba Jonáše. Dvě skladby jsem nahrál s bluesovými muzikanty ze skupiny Sitra Achra. Za třetí jsou to nahrávky s mou vlastní kapelou, se kterou jsem zrovna ve studiu pracoval na novém autorském albu. Při té příležitosti jsme tedy natočili i čtyři písně pro tento „slovenský“ projekt. V této sestavě tvoří rytmiku můj syn Peter na klávesy, Michalové Šimko (baskytara) a Fedor (bicí) a Peter Raitl (perkuse). Důležitá je zde také kytara (Pavol Bereza) a velmi podstatný je saxofon, na který hraje Radovan Tariška. Ten si v těchto písních nahrál veškeré dechy sám, někdy je to i sedm hlasů přes sebe. A konečně čtvrtá sestava je s klavíristou a zvukařem Rolandem Kánikem, který si přizval trumpetistu Ondreje Jurašiho. V tomto případě je rytmika naprogramovaná.
Album je tedy po hudební stránce dostatečně pestré. Jak ale tyto písně staré více než půl století mohou působit na dnešní posluchače?
Některé z nich jsme už hráli na koncertech a pocit z toho mám dobrý. Já ty písně samozřejmě okomentuji, říkám, že jde o archivní materiál. Ti, kteří je znají, nám pak chodí říct, že ty úpravy jsou podle nich zajímavé A ti, kteří tuto hudbu neznají, to berou také celkem kladně. Já věřím, že takovým albem přispěji k tomu, že se na ty písně nezapomene a že je třeba za dalších dvacet let znovu někdo nahraje. Takto totiž vznikají standardy – musí se najít více lidí, kteří se chtějí zabývat starými písněmi. Hudba je tam ostatně naprosto v pořádku, ale texty mají často archaické obraty a já bych je za normálních okolností nezpíval. Ale úcta ke starým tvůrcům mi velí, že je musím citovat a do textů jsem téměř nezasahoval, i když jsou poplatné své době. Na CD jsme mimochodem zařadili i ukázky původních nahrávek, aby si lidé mohli porovnat, k jakému posunu tam došlo.
Loni jste slavil pětasedmdesáté narozeniny. Vnímáte tři čtvrtě století jako předěl v životě?
Byly to jen jedny z narozenin a já doufám, že můj život bude dál pokračovat. Slavil jsem ale koncertem na Bratislavských jazzových dnech a měl jsem další velký koncert pro tisíc lidí s hosty jako například Jaromírem Nohavicou nebo Marií Rottrovou. Vysílala to i televize. To byla vlastně jediná mimořádná událost, jinak opravdu o žádný předěl nešlo.