Paul Millns: Nemohl jsem se vrátit ke Cliffu Richardovi

V září 2011 jsme vám v pořadu Jak se vám líbí přinesli rozhovor s anglickým pianistou, skladatelem a písničkářem Paulem Millnsem. Pořad si můžete poslechnout v našem archivu a část rozhovoru si nyní můžete také přečíst. Kompletní rozhovor s Paulem Millnsem vyjde v listopadovém čísle měsíčníku Crossroads.
Rozhovor s anglickým písničkářem Paulem Millnsem
Vzpomenete si na umělce, kteří vás uchvátili, když jste byl malý?
Vzpomínám si, že jsem měl malé rádio, které jsem poslouchal dlouho do noci, když už jsem měl spát. A ladil jsem AFM, vysílání americké armády, kde hráli jazz a blues, a právě tam jsem poprvé slyšel Milese Davise, Johna Coltrana, rané nahrávky Raye Charlese. Uchvátilo mě to, i když kvalita poslechu nebyla dokonalá. Na začátku 60. let tam pak hráli skladby jako Georgia On My Mind a já jsem prošel čímsi jako konverzí. Když jsem slyšel takovou hudbu, už jsem se nikdy nemohl vrátit ke Cliffu Richardovi. Na počátku 60. let přišel na scénu také Bob Dylan a způsobil úplnou revoluci ve způsobu, jak se psaly písně. Já mám Dylana rád stejně, jako jsem měl rád soulovou hudbu, a sám jsem chtěl umět obojí – chtěl jsem být Bobem Dylanem i Rayem Charlesem současně.
Dylanův styl se vyvíjel. Máte raději jeho akustické období, nebo spíše elektrická alba?
Měl jsem rád jeho akustickou polohu, a to jak společensky angažované texty, tak milostné písně. Jenže když pak elektrifikoval svou kapelu, bylo to taky skvělé. Netvrdím, že se mi líbí, všechno, co kdy natočil, ale mám rád hudbu z různých jeho období. A oceňuji na něm i jeho charakteristický hlas. Dylana v rádiu poznáte na první poslech, nemůžete si jej s nikým splést.
V roce 1975 jsme vydal své první sólové album. Jak se na ně dnes díváte?
To víte, byl jsem mladý, texty byly romantické, ale byl tam přítomný vliv blues, které jsem měl vždycky rád. Album obsahovalo mé vlastní písně, ale také jednu coververzi Leonarda Cohena, což je další můj oblíbený autor. Deska vyšla u velké společnosti Philips a byla docela úspěšná, ale potom se mi kvůli nějakým administrativním problémům dlouho nedařilo vydat další album, až jsem v roce 1980 připravil svou druhou desku Gibbi Westgermany u německé společnosti Telefunken.
I když více než 35 let natáčíte alba pod svým vlastním jménem, stále se obklopujete další muzikanty. Kdo dnes tvoří vaši kapelu?
Na zatím posledním albu Calling All Clowns, které jsme natáčeli také v Německu, hraje v několika skladbách můj dlouholetý přítel, výborný londýnský kytarista Ralph McTell. Další, s kým také spolupracuji už řadu let, je Butch Coulter na harmoniku, významný bluesový hudebník původem z Kanady, který momentálně žije v Německu. Pak mám na albu polského bubeníka, výborného studiového baskytaristu a několik dalších přátel včetně skvělého saxofonisty Nicka Pentelowa, který hrál například s Garym Moorem. Znám se s ním dlouho, hráli jsme společně v různých sestavách asi 25 let. Zvu si na desky tyto lidi, protože mě znají a vědí, co se mi líbí. Nemusíme o věcech moc diskutovat.
Snažíte se sledovat současnou hudební scénu? Zajímají vás mladí autoři a interpreti?
Ano, zajímají mě především mladí autoři. Bohužel nemám čas trávit hodiny u internetu a sledovat všechno, co se děje. Ale občas mi někoho nového doporučí mé děti nebo přátelé a za dobré tipy jsem samozřejmě vděčný. Potom si sám rád sednu k počítači a posloucháme z webových stránek nebo z MySpace nové věci. Dřív jsem se s novou hudbou seznamoval v rádiu, ale v současné době je rádio asi to poslední místo, kde bych hledal něco zajímavého.