Martina Trchová: Takhle ve mně vyjou vlci (recenze)

Martina Trchová: Takhle ve mně vyjou vlci (recenze)
26. února 2011 Jazz, Folk, Recenze Autor: Milan Tesař

V triu s kytaristou Patrikem Henelem a s kontrabasistou Radkem Polívkou natočila písničkářka Martina Trchová své druhé album Takhle ve mně vyjou vlci. Autorka, která své první úspěchy sbírala ve velmi mladém věku, se tentokrát představuje jako vyzrálá skladatelka a textařka. Přečtěte si naši recenzi a napište do diskuse, jak se Martininy písně líbí vám.

CD Martina Trchová: Takhle ve mně vyjou vlciDržitelka Krtečka a Autorské Porty z roku 2004 Martina Trchová překvapila už na svém debutu před pěti lety. Autor recenze v té době přirovnával její „lehce dekadentní“ poetiku ke svému oblíbenému Karlu Hlaváčkovi, chválil její široký kulturní rozhled, znalost úskalí češtiny a také aranže, na kterých se tehdy podílel vedle dalších Vít Sázavský. O pět let později je vše malinko jinak, i když Martina neprodělala žádnou revoluci, nýbrž poctivou revoluci. Už nemusíme hledat mezi řádky, zda jde ještě o dívku, dospívající slečnu, nebo už téměř dospělou ženu. Písničkářka vyzrála v tématech, usadil se jí hlas a především našla spoluhráče, se kterými si výborně rozumí a s nimiž se její styl přednesu skvěle doplňuje.

Ne že by spolupráce s Janem-Matějem Rakem, Karolinou Skalníkovou nebo Františkem Rabou na předchozí desce Čerstvě natřeno nebyla výtečná. Jenže šlo o výpomoc maximálně v necelých dvou třetinách písní (Skalníková), v Rabově případě pak pouze na třetině desky. Album Takhle ve mně vyjou vlci je kompaktnější díky účasti kytaristy Patrika Henela a Radka Polívka, kteří účinkují ve všech 13 písních a kteří tvoří i Martininu stálou koncertní kapelu. Vedle dvou stálých muzikantů se na novém CD objevuje také několik hostů v čele s Karolinou Skalníkovou (zde častěji vokalistkou než flétnistkou) a s nepřehlédnutelným podílem „dechaře“ Bharaty Rajnoška. Na celek dohlížel Michal Němec, který do studia přizval své dva kolegy z Jablkoně – Johnnyho Jůdla (fagot v Kulhavém valčíku) a Petra Chloubu (bicí na více než polovině desky).

Zatímco Kulhavý valčík Němec pojal neskrytě jablkoňsky, aranže většiny ostatních písní decentnější a přesto působivé. Bicí se netlačí dopředu, dechy jen občas opatrně vystrčí klaunský nos (dialog Rajnoškovy trubky s Henelovým rapem v Zakázaném ovoci). Jinak zůstávají nejsilnějšími nástroji alba kytara a kontrabas: ve vzájemném rozhovoru (U baru, Takhle ve mně vyjou vlci) i samostatně (kytara ve Vodě stojaté, kontrabas v Metrem). Právě akustický strunný doprovod dvou erudovaných muzikantů (Henel kytaru studoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka a Polívka má vedle trampského Lístku zkušenost z malých jazzových kapel) posouvá album směrem k šansonu a jazzu. Přidají-li se v titulní skladbě decentní perkuse ještě zkušenějšího Petra Chlouby, hudební fajnšmekr může jásat podobně jako u loňského alba Žofky Kabelkové.

Byla by však chyba soustředit se pouze na hudební složku a nevšimnout si textů. Navzdory snaze přiblížit se ke složitějším hudebním formám totiž Martina Trchová zůstává především písničkářkou. Po formální stránce se absolventka oboru český jazyk opět o kousek přiblížila k dokonalosti a její práce s délkami samohlásek a s rýmy a asonancemi (Zakázaný ovoce) je vzorná. V písni Metrem je zajímavý kontrast mezi klišé („v Praze je blaze“, „láska/praská“) a originálními slovními hříčkami („jedu metrem do Háje“; „stálej příjem potravy nestačí“). Ne vše je dokonalé (v písni U baru – možná ve snaze přiblížit se lidové mluvě – dostává vytříbená čeština na frak: „na tě hleděl“, „v mojich očích“), ale to dobré výrazně převažuje.

Většina písní pojednává o vztazích. Cesta od dívčího či adolescentního pohledu k postoji dospělé ženy je u Martiny skutečně spíše evoluční než revoluční – mezi dospělými obrazy typu „Možná ve mně někdo umřel a možná někdo novej vzniká“ stále sem tam proznívá holčičí smích či pláč. Důležitější však je, že i tisíckrát omílaná témata dokáže Trchová zpracovat zajímavě. Sedmero vlků, jejichž oči žlutě svítí z obalu alba (z dílny téhož grafika jako obal Půlpes od Jablkoně), symbolizuje dekadentní já mladé písničkářky. Tu část jejího ega, která zpívá: „Až si večer dáš bílý víno za mě / Tak já si dám raděj whisky a cizí rámě / Růžovou pentli pak uvážu si na trám.“ Jenže na albu naštěstí nad siláckými řečmi převažují výpovědi nesebejisté a hledající jako: „Jsem žena s berlí v srdci / Mokrou kapuci přes hlavu mám.“ Dobré písně totiž častěji vznikají z nejistot než ze siláckého přesvědčení. A Martinino druhé CD takové dobré písně přineslo.

Rok vydání: 2010
Vydavatel: Indies MG
Žánr: jazzfolk
Celkový čas: 36:38

(Článek vznikl pro časopis FOLK)

Témata Jak se vám líbí

longital_salontayPodívejte se, co pro vás chystáme v pořadu Jak se vám líbí.

Regiony

Regiony

Kolokvium v Náměšti

11kytaraZveme na kolokvium na téma Hudba a spiritualita.

Rozhovor s Worship Central

worship-centralPoslechněte si rozhovor s britskou křesťanskou kapelou Worship Central.

Partneři

Časopis Harmonie - klasická hudba, jazz a world music