Manu Katché: Norské spolupracovníky si nevybírám náhodou

Rozhovor s francouzským bubeníkem Manu Katchém

Nové album Manu Katché jste natočil s pianistou a klávesistou Jimem Watsonem a také se dvěma norskými hudebníky, Nilsem Petterem Molvaerem a Tore Brunborgem. S dalšími Nory jste spolupracoval v minulosti, především s Janem Garbarekem nebo s Mathiasem Eickem. Je pro vás norský jazz něčím specifický? Co vás na severské hudbě přitahuje?

To, že si vybírám spolupracovníky právě z Norska, podle mě opravdu není náhoda. Zvlášť způsob, jakým Norové hrají na dechové nástroje, mě pravidelně dojímá. Na počátku tohoto mého vztahu k norské hudbě byla bezpochyby má spolupráce s Janem Garbarekem, ale dnes už to mohu zobecnit. Hra norských muzikantů a zvuk jejich nástrojů přesně odrážejí emoce, které chci svou hudbou vyvolat.

Jak vznikají vaše alba? Máte vše připraveno předtím, než jdete do studia, nebo část materiálu vzniká až při nahrávání?

Všechno skládám u klavíru. Jakmile jsou kompozice hotové, všechny je nahraju do počítače a pošlu jednotlivým hudebníkům. Všechny skladby jsou předem detailně rozepsány, mají pevnou strukturu, samozřejmě s určitým prostorem pro improvizaci, ale i tato místa jsou pevně daná. Do studia přicházíme s tím, že každý muzikant už skladby dobře zná, přesně ví, co a na kterém místě má zahrát. Jediné, co se snad může změnit, jsou délky pauz, nádechy, délka předehry a dohry, ale zřídkakdy měníme strukturu nebo aranže již napsaných kompozic.

Svá alba vydáváte u německého vydavatelství ECM. To je velký fenomén, hovoří se dokonce o „zvuku ECM“, o kultovním labelu. Kvalita hudby, která na této značce vychází, je nezpochybnitelná, ale často jde o tvorbu náročnější a pro nepřipraveného posluchače hůře stravitelnou. Vaše alba považuji za kvalitní a přitom posluchačsky přístupná. Je vaším cílem psát a hrát srozumitelnou hudbu?

Děkuji za pochvalu. Neřekl bych však, že by alba, která vycházejí u ECM, byla na poslech náročnější. Nicméně aby byl posluchač schopný produkci ECM vnímat, musí mít určitou hudební erudici. Moje skladby jsou ale asi opravdu přístupnější. Není v tom žádný kalkul, ale určitě chci, aby publikum – nezávisle na tom, co má naposloucháno – strávilo nějakou dobu u mých skladeb, ať už je poslouchají z CD nebo na koncertě.

Mluvili jsme o vaší spolupráci s norskými hudebníky. Na starším albu Playground vás doprovázejí dva polští muzikanti, pianista Marcin Wasilewski a kontrabasista Slawomir Kurkiewicz. Zajímáte se o polský jazz, případně o hudbu dalších zemí ze střední a východní Evropy?

Doplním, že polské spoluhráče jsem měl také na albu Neighbourhood, na kterém vedle Marcina Wasilewského a Slawomira Kurkiewicze hrál také trumpetista Tomasz Stańko. Doporučil mi je Manfred Eicher (šéf labelu ECM – pozn. aut.) a já jsem s nimi potom odehrál poměrně dost koncertů. Ale pokud obecně polský nebo středo- a východoevropský jazz příliš neznám. Mohu pouze říct, že během svých koncertních turné potkávám hodně muzikantů z těchto zemí a vnímám, že jsou to velmi talentovaní hráči, zapálení pro jazz.

V minulosti jste spolupracoval také s řadou hudebníků mimo jazzový žánr. Podílel jste se na deskách nebo živých vystoupeních Dire Straits, Gipsy Kings, Simple Minds, Tears For Fears, Tracy Chapman a dalších umělců. Dokázal byste říct, která z těch spoluprací vás nejvíc obohatila?

Na takovou otázku mohu těžko odpovědět, protože každý ze zmíněných umělců i z těch, kteří ve výčtu chyběli, mě obrovským způsobem obohatil svou hudební vizí a svou osobností. Jsem přesvědčen, že tyto spolupráce pro mne byly nezbytné. Kdybych neměl tuto bohatou zkušenost, nikdy bych se nestal leaderem vlastní kapely.