Magic Malik: Na flétnu nelze hrát nahlas

Rozhovor s flétnistou Magikem Malikem

Vyrůstal jste na karibském ostrově Guadeloupe. Jaká hudba vás obklopovala, když jste byl malý?

Když jsem žil na Guadeloupe, poslouchali jsme samozřejmě rádio. A písně, které se tehdy vysílaly – byly to především francouzské šansony ze 70. let – mě určitě ovlivnily. Moje matka ráda vypráví, jak jsem se snažil s malým vibrafonem napodobit melodie, které jsem z rádia slyšel. Druhou velkou inspirací a vlastně tím, co mě přivedlo k hudbě, byly písně z And, které velmi ráda poslouchala moje matka a díky nimž jsem si zamiloval flétnu. Mimochodem nepotřeboval jsem slyšet slova, melodie mi vždycky stačily k tomu, abych pochopil význam písně.

V 17 letech jste opustil Karibik a odjel jste do Marseilles. Na konzervatoři jste studoval klasickou hudbu. Kdo jsou vaši oblíbení skladatelé?

Určitě bych zmínil autory z různých epoch. Napadá mě na jedné straně Johann Sebastian Bach a z opačného konce spektra třeba Morton Feldman. Dále se mi líbí Maurice Ravel, André Jolivet, Francis Poulenc, Igor Stravinskij, Alfred Schnittke a další.

Na internetu zmiňujete jako klíčový okamžik svého života svůj první koncert s Human Spirit v roce 1991. „Bylo to monumentální, byl to do té doby nepoznaný zážitek,“ píšete. Dokážete podobně přesně říct, kdy jste objevil jazz?

V tomto případě samozřejmě neurčímjeden konkrétní okamžik. K jazzu jsem se dostal přes funk a také první jazzoví muzikanti, které jsem poslouchal, měli s funkem hodně společného. Byli to kytarista George Benson a saxofonista Grover Washington. Poté, co jsem se odstěhoval do Francie, jsem poslouchal Pata Methenyho, Johna Scofielda a Billa Frisella a teprve od nich jsem se dostal k legendám typu Johna Contranea a Milese Davise. Mimochodem Milesův koncert v Marseilles pro mne byl velmi důležitý. Jinak díky jazzu se přede mnou otevřel prostor, ve kterém jsem se mohl skrze hudbu vyjadřovat mnohem svobodněji než v oblasti klasiky. A improvizace mě odmalička fascinovala. 

Flétna není v jazzu právě nejobvyklejší nástroj a řada hudebníků (včetně právě loni zesnulého Jamese Moodyho nebo českého Jiřího Stivína) ji střídá se saxofonem. Pro vás je však flétna opravdu hlavním nástrojem. Jaké jsou podle vás její výhody a nevýhody?

Flétny patří k nejstarším hudebním nástrojům, které lidstvo ve své historii používalo. A právě tato vazba na počátky lidské kultury je podle mne tou největší výhodou flétny. A nevýhoda? Nelze na ni hrát dostatečně nahlas.

Vy ovšem na flétnu nehrajete pouze klasickým způsobem, ale pokoušíte se s nástrojem imitovat křik a další zvuky…

To není až tak neobvyklé. Prakticky ve všech kulturách flétnisté používají také svůj hlas a flétna se k jeho imitaci a napodobování dalších zvuků přímo nabízí.

Působíte na pařížské jazzové scéně. Doporučil byste nám několik inspirativních jmen, která momentální Paříží hýbou?

Abych se přiznal, ani moc nevím… Sám mám totiž rád stále stejné hudebníky a nesnažím se objevit někoho nového. Určitě si ale zaslouží pozornost původem brazilský kytarista Nelson Veras, na jehož albu z roku 2004 hraju. Dále saxofonisté Denis Guivarc’h, Stéphane Payen a Guillaume Orti, kontrabasistka Sarah Murcia, kytarista Gille Coronado a další. A také bych zmínil další projekty svého spoluhráče Jozefa Dumoulina.

(Celý rozhovor najdete v srpnovém čísle měsíčníku Harmonie)