Jonathan Kreisberg: Shadowless (recenze CD)

Čtyřicetiletý kytarista Jonathan Kreisberg má nejen talent, ale také štěstí. Vyrůstal v multikulturním prostředí Miami, v době studií se školním orchestrem hrával v Brazílii a jako začínající profesionální jazzman se přesunul do rodného New Yorku. Všechna tato místa jej formovala a vedle lásky k jazzovým standardům utvářela jeho interpretační a především autorský styl. V nedávném rozhovoru s autorem recenze Kreisberg podotkl na adresu tradičního jazzu: „Nikdy nechci přervat pouto, které mě k tradici poutá. Možná to není moderní, ale já se k tradici hrdě hlásím a cítím se být její součástí. Respektuji všechno to krásné, co tu bylo přede mnou, a jen to chci trošku přizdobit. Vymýšlím sice nové melodie, ale ty z tradice vždy vycházejí.“ A platilo to nejen na skvělém koncertě v rámci dubnového festivalu JazzFestBrno, ale platí to i o Kreisbergově aktuálním albu Shadowless.

Klíčem k pochopení alba by mohla být titulní skladba. Na první poslech totiž zní přesně tak, jako když současní kytaristé typu Mika Sterna nebo Pata Methenyho hrají jazzové standardy. Nemám teď na mysli srovnání hráčského stylu, ale spíše konzervativní melodii, hranou s úctou, bez rozmáchlých gest a přitom současně. Jenže Shadowless je Kreisbergova autorská melodie, podobně jako například další klíčová skladba The Common Climb. Jenže v té už jde o víc než jen o poklonu tradici. Zde se autor otevřeně hlásí k jazzrocku, předvádí technicky dokonalou rychlou kytarovou jízdu a především – díky souhře se s ostatními muzikanty – pořádnou gradaci. A třetí nejdůležitější moment? Snad Stir The Stars, další svižnější kousek s výraznými bicími.

Vedle zmíněných skladeb, které jsou příznačné pro Kreisbergovo současné směřování (znít moderně, aniž by se vytratila tradice), obsahuje album několik příjemných vybočení. Tím nejzajímavějším je Zembékiko, postavená na motivu z řecké lidové melodie, ale opět nakonec odkazující k jazzovým standardům. Druhou zdánlivou odbočkou je závěrečná Gershwinova Nice Work If You Can Get It, která však do kontextu alba výborně zapadne.

Zatímco na koncertě v Brně na sebe vedle samotného Kreisberga strhával pozornost především saxofonista-pianista Will Vinson (na albu hraje „pouze“ na saxofon), při pečlivém poslechu nahrávek oceňuji rytmiku Matt Penman (basa) a Mark Ferber (bicí). Právě jejich souhra s kapelníkem ve zmíněné melodii George Gershwina je dokladem toho, že většina skladeb z alba by obstála i v komornějších, triových úpravách. Nicméně Shadowless je pestré album – včetně balad Defying Gravity nebo Long, Like A Mercury Day, které stojí do značné míry na saxofonu.

Album Shadowless podává o Jonathanu Kreisbergovi pozitivní, ale přece jen trochu kusou zprávu. Poslechem se můžeme přesvědčit o jeho technické dokonalosti a souhře s ostatními členy skupiny, můžeme znovu naplno vnímat jeho cestu od standardů k autorskému uvědomění. Na rozdíl od koncertu nám však album nepředstaví Kreisberga jako baviče (už z jeho grimas při vystoupení srší zpráva, že jazz je vlastně zábavná hudba). A energie, kterou měla kapela živě na rozdávání, je i na albu pouze zlomek. Přesto jde o technicky skvěle zvládnutou a autorsky zajímavou nahrávku. Zajímavou tím, jak relativně málo konzervativních aranžérských postupů a stylových úkroků stačí Kreisbergovi k načrtnutí takového množství nálad.

Vydavatel: New For Now Music
Rok vydání: 2011
Žánr: jazz
Celkový čas: 54:18

(Článek vznikl pro časopis Crossroads)