Jelena Popržan: Říkat, že v hudbě bořím hranice, je klišé

Rozhovor s violistkou a skladatelkou Jelenou Popržan

Jak jste se dostala k viole?

Vzpomínám si, že jako malá jsem měla ráda populární hvězdy z 80. let – jako všechny ostatní děti, předpokládám. Začala jsem je napodobovat, doma jsem „pořádala koncerty“, zpívala jsem. Jednoho dne jsem se prý probudila a řekla jsem, že bych ráda hrála na housle. Já si na to nevzpomínám, ale tvrdí to moje matka. Možná to bylo kvůli Stefanu Milenkovičovi, zázračnému dítěti, mladému houslistovi z Bělehradu v tehdejší Jugoslávii, který byl v té době velmi populární. A tak jsem začala hrát na housle. Tedy nejprve mě nevzali, protože řekli, že nemám dost talentu. O rok později pak matce vyčítali, že mě nepřivedla dřív. A tak to začalo. V devíti letech jsem se začala učit na housle, a poté, co jsem dokončila základní hudební školu, učitel mi navrhl, abych přešla na violu. Důvod? Bylo to takové klišé – říkal, že jsem sice talentovaná, ale velmi líná, necvičím, ale na violu že by to mohlo stačit… Dělal si samozřejmě legraci. Ale já jsem si pomyslela, že by to mohlo být zajímavé. A že když se mi to nebude líbit, vrátím se k houslím. Až později jsem se dozvěděla, že můj učitel houslí byl vlastně původně violista a že na naší škole nikdo violu nestudovat. Byl to tedy jeho plán, přitáhnout mě k tomuto nástroji.

Vaše hudba obsahuje prvky různých žánrů. Z čeho vycházíte?

Se všemi svými projekty jsem hrála hudbu, která se mi líbila v dětství, v mládí nebo i později. Vždy jsem se snažila kombinovat všechno, co jsem měla v hlavě, ale nemyslím, že by to bylo něco výjimečného. Každý z nás se snaží kombinovat různé věci, které má rád, a jen tak se nám daří vymyslet v umění něco nového. A protože v dnešní době informace proudí tak jako nikdy předtím, je tento způsob tvorby naprosto přirozený. Nebudu tedy říkat, že bořím v hudbě hranice nebo něco takového. To je jedno velké klišé. Všichni při tvorbě pracujeme s informacemi, které máme k dispozici.    

Jak začala vaše dráha sólové hráčky na violu?

Původně jsem hrála vždy společně s dalšími kolegy. Sólově jsem začala vystupovat vlastně náhodou. Jednou jsem měla hrát v duu, ale moje kolegyně onemocněla. Ale protože jsem se už připravovala na koncert – bylo to v Záhřebu –, požádali mě pořadatelé, abych se pokusila něco udělat. Vše bylo totiž připraveno a posluchači už prakticky vcházeli do sálu. Říkala jsem si, že asi půl hodiny bych zvládla hrát i sama. Ale nakonec jsem odehrála více než hodinový koncert a byla to moje úplně první zkušenost se sólovým vystupováním. Podruhé se to stalo z podobného důvodu, když moje spoluhráčka koncert zrušila a já jsem musela hrát zase sama. Bylo to vzrušující dobrodružství. 

Jak jste momentálně se svým sólovým vystupováním spokojena?

Sólově vystupuji už sedm let a tento můj koncept se postupně rozvíjí. Pracuji například na komunikaci s publikem a na pódiové prezentaci. I když hraji víceméně tytéž skladby, pokaždé je to trochu jiné. Ano, mohla jsem hrát v orchestru nebo v komorním souboru, a dokonce jsem to během studií i zkoušela, ale nikdy jsem v konkursu do nějakého takového souboru nebyla úspěšná. Když jsem se přihlásila naposled, ani mě nepozvali. Říkala jsem si, že to není normální, aby mě ani nepozvali do konkursu. Hlasy v mé hlavě i tehdy začaly říkat: Jeleno, to je znamení, už se o nic dalšího nepokoušej a jdi svou vlastní cestou. 

Vedle violy a hlasu používáte při koncertech různé předměty, například sklenice. Nahrazujete jimi zvuky, které nedokážete na violu zahrát?

Neřekla bych, že tím nahrazuji nějaký chybějící zvuk. Jen mi to přijde zajímavé a pěkné. Ráda objevuji nové nástroje nebo nové zvuky. Cítím se vlastně mnohem svobodnější, když hraji na nástroj, který mi není úplně vlastní. Na violu, případně housle hraji už více než 30 let. Po takové době je to už všechno zautomatizované a člověk je vězněm své vlastní techniky a svého nástroje. Když pak přijdete to styku s jiným nástrojem, můžete se svobodně vydat jakýmkoli směrem. A právě tato svoboda je pro mne důležitá. Je pro mne tím pádem jednodušší improvizovat na jiný nástroj než na ten můj. Je to, jako když mám v divadle text, který mě okamžitě inspiruje, a to způsobem, který nemohu slovy popsat. Je to velmi přímé a intuitivní napojení na materiál, s nímž pracuji. Proto bych do budoucna ráda více pracovala s jinými nástroji, případně i s předměty, které sama vyrobím, nebo i s odpadky. Ale uvidíme, kdy k tomu dojde.