Jarabáci: Blues dvou čel (recenze CD)

Blues dvou čel je teprve druhé album pražské skupiny Jarabáci, která letos oslaví dvacet let existence. První CD se jmenovalo Políček veřejnému vkusu, vyšlo v roce 2000 a kapela je natočila v šestičlenném složení (dvě kytary, saxofon, violoncello, kontrabas a bicí plus několik alternujících nástrojů). Od té doby je všechno jinak. Původní šestice se zredukovala na trio a jediný violoncellista Jiří Čtyroký zůstal věrný svému nástroji. Ondřej Tichý vyměnil basu také za cello a Jakub Schmid namísto kytary hraje na akordeon, banjo a v několika písních na trubku. Čtvrtým, nehrajícím členem, je textař David Konopáč.

Se změnou obsazení se samozřejmě proměnil i styl kapely. Dvě violoncella, na která upozorňuje i název desky, samozřejmě nutí k úvahám o mužské variantě Tara Fuki. Jenže hudba Jarabáků není zdaleka tak zasněná a tajemná jako skladby Dorky B. a Andrey K. a svou energií a českými texty v některých momentech spíše připomene Zuby nehty z dětského alba Dítkám (zůstaneme-li u přirovnání k dámským kapelám) nebo akustické Květy z loňského CD V čajové konvici.

Dokážu si písně Jarabáků představit zaranžované pouze pro dvě cella. V tom případě by asi jeden z pánů hrál smyčcem melodie a druhý pizzicato tvořil rytmus a současně dotvářel náznak harmonie. Díky třetímu členovi si však mohou dovolit víc, a tak Jakub Schmid jednou přispívá akordeonovými plochami, podruhé banjem načrtává rytmus a sem tam obstará s trumpetou hlavní melodickou linku. Blues v názvu desky je zavádějící. Jarabáci určitě nemají potřebu svůj současný styl pojmenovávat. Lze o nich psát jako o akustické alternativě, ale díky výrazné roli akordeonu též jako o netradičním šansonu. Písně s banjem znějí swingově (Spiderman), v písni Blankytný blues zahraje trubka regulérní jazzové sólo a nakonec ani to blues nechybí (mj. v titulním Blues dvou čel).

Už z jejich prvního alba si Jarabáky pamatuji jako kapelu, která hraje vtipně a hravě. Humor z jejich písní nevymizel ani se změnou obsazení. Zjevný je jednak v už zmíněných hrátkách s aranžemi a ještě více v textech. David Konopáč si hraje s významy slov (Blues dvou čel), vypointuje krátký vtipný příběh až k náhlé smrti hlavního hrdiny (Pavouk), umí pracovat v celé písni s jedním základním rýmem (Svatosvatá). Píseň Love song pak považuji za krásný příklad bluesového textu zpracovaného v nebluesovém stylu: „Zpívám ti love song má stará / klidně s tím vlezu takhle před lidi / zpívám jen tobě má stará / za ňáký city já se nestydím. (…) Patříme k sobě má stará / cejtim se skoro vděčnej že tě mám / Nejspíš seš pro mě ta pravá / tak všechny levý nechám pro jiný.“ Ať je hudební zpracování jakékoli, ty dvanáctky tam cítím. 

Jarabáci patří do volného sdružení Stejný ksichty – spolu s Neočekávaným dýchánkem, skupinami Ahmed má hlad nebo Byl pes. Podobně jako ony pracují s energií a naléhavostí výpovědi, zatímco třeba čistota zpěvu nebo plnost hlasu jdou trochu stranou. Charakterizoval bych to tak, že Jarabáci jsou instrumentální kapela, u které stojí za to vnímat i texty.

Rok vydání: 2012
Vydavatel: Jarabáci
Žánr: alternativa/akustický swing
Celkový čas: 51:28