House of Waters: Naše hudba je jedinečná pro nás

Rozhovor se skupinou House of Waters

Jak začala vaše spolupráce?

Max: Poprvé jsme spolu hráli myslím v roce 2007. Nebo to bylo 2008? Asi 2007, myslím, že to bylo v lednu nebo únoru. Takže už je to pěkná řádka let. Kolik to vlastně je? Osmnáct let? To je šílené. V New Yorku je spousta jazzových klubů, kde se podává jídlo, a také mnoho restaurací, kam pravidelně zvou kapely. Měli jsme tehdy týdenní vystoupení v jedné restauraci na Lower East Side. A jednoho dne místo našeho obvyklého basisty dorazil Moto. Oba jsme se na sebe podívali, začali spolu hrát a okamžitě si uvědomili, že se tu děje něco výjimečného.

Maxi, vy hrajete na dulcimer. Jak jste se k němu dostal?

Začal jsem hrát na tento nástroj, když mi bylo asi sedm let. Viděl jsem jej na americkém folkovém festivalu, možná tak rok předtím, a od té doby jsem s ním nedal rodičům pokoj. Asi jsem byl trochu zvláštní dítě, ale pořád jsem jim říkal: „Tohle je něco, co opravdu chci dělat.“ – Tehdy bylo těžké najít učitele, ale nakonec jsme našli někoho, kdo bydlel kousek od nás. Vyrostl jsem v Chicagu, které má velkou komunitu zaměřenou na americkou folkovou hudbu, a tomuto stylu jsem se věnoval asi deset nebo jedenáct let, než mě začala fascinovat hudba ze Senegalu a západní Afriky. Přestěhoval jsem se do Senegalu a několik let tam žil a studoval u rodiny Sissoko, která je známá svou hrou na koru. Po návratu a přestěhování do New Yorku – a vlastně nedlouho po tom, co jsem potkal Mota – jsem se začal hodně zajímat o indickou hudbu. Dostal jsem grant od Amerického institutu indických studií a přestěhoval se do Bombaje, kde jsem měl možnost studovat u velkého mistra Pandita Shiva Kumara Sharmy, průkopníka indické verze tohoto nástroje zvané santur. Ale pokud jste český rozhlasový pořad, pak určitě znáte tento nástroj pod názvem cimbál. A vlastně, co se týče mého původu, jsem Čech – moje máma je z Prahy a já mám český pas. Takže mě opravdu těší, že jsme se tady potkali, protože bych se rád víc propojil se svými českými kořeny. 

Vaše hudba není snadno žánrově zařaditelná. Vnímáte, jak se v průběhu let pohled na hudební žánry posouvá?

Max: Podle mého názoru – a není to nutně fakt, ale myslím, že hodně lidí to vnímá podobně – se dnes způsob, jakým se hudební informace sdílejí, výrazně změnil díky internetu, videím a snadnému cestování. Žánrové hranice už nejsou tak důležité jako dřív. Jako někdo, kdo dělá hudební pořad v rádiu, to určitě vnímáte také. Ano, žánry samozřejmě existují, ale jejich význam už není tak zásadní. Nebo spíš – jejich prolínání je dnes mnohem viditelnější než kdy dřív. Hudba, kterou hrajeme, je podle mě jedinečná pro nás samotné. A to je někdy těžké – v obchodech s hudbou neexistuje žádná přihrádka s nápisem „Jedinečné pro nás“. Není snadné naši hudbu jednoznačně zařadit do nějakého žánru, ale to není podstatné. Důležité je, že je to hudba, která k nám osobně promlouvá a která nás naplňuje. A kam přesně zapadne v rámci definic? To už není na nás. My ji prostě hrajeme tak, jak ji cítíme.

Moto, jak to vidíte vzhledem ke svým zkušenostem vy?

Studoval jsem klasickou hudbu – západní klasiku a jazz. Měl jsem také skvělou příležitost naučit se jihoamerickou hudbu. To jsou takové mé tři hlavní směry. Tyto prvky vkládám do naší hudby, ale jakmile je spojím v House of Waters, je opravdu těžké to nějak zařadit do konkrétního žánru. Ale víte co? Myslím, že je to prostě velmi dobrá hudba, nemyslíte? To je ten žánr. Ano. Velmi dobrá hudba. Přesně tak.

Na vašem nejnovějším albu vás doprovází světoznámý mexický bubeník Antonio Sánchez. Jak jste jej pro svůj projekt získali?

Hledali jsme správného bubeníka, protože jsme měli koncept pro nové album, které se hodně točí kolem improvizace, bytí v přítomném okamžiku a tvorby přímo na místě. Po celém světě je spousta skvělých bubeníků, kteří by se do tohoto stylu hodili, ale Antonio k nám měl blízko díky GroundUp Music, našemu labelu. Spolupracuje s některými lidmi ze Snarky Puppy a má za sebou spoustu dalších projektů v této komunitě. Uvědomili jsme si, že je neuvěřitelný improvizátor a že ze všech bubeníků, se kterými jsme kdy hráli, i ze všech, se kterými bychom mohli hrát, je právě on tím ideálním pro tento konkrétní koncept. Oslovili jsme ho, on si poslechl naši hudbu a řekl: „To je skvělé!“ A tak to prostě bylo. Od té doby se stal naším blízkým přítelem. Když se s někým propojíš na tak hluboké hudební úrovni, zvlášť skrze improvizaci, přirozeně to přeroste i do přátelství a osobního vztahu.