Eliška Ptáčková: Svým způsobem (recenze CD)

Velmi stručně řečeno, zpěvačka Eliška Ptáčková vysílá svým druhým albem do světa dvě zprávy. Že je přes své mládí zralou pěveckou osobností, která si dokáže s přehledem poradit snad s jakýmkoli akustickým žánrem. A že je teprve pomalu zrající autorkou, která má zvláště v textařské oblasti stále na čem pracovat.

V roce 2006 vydala dcera někdejšího banjisty bluegrassového Copu Vládi Ptáčka své první CD, složené především z převzatých melodií. Po hudební stránce šlo o příjemnou záležitost, na které vedle převažujících bluegrassových východisek zaujalo například slušně zpracované blues Černá Jessie. Doprovod obstarali Eliščini přátelé (nebo možná přátelé jejího otce) jako Martin Krajíček (mandolína), Stano Palúch (housle), Emil Formánek nebo Pavel Malina (oba kytary). Jakkoli nešlo o desku autorskou a zpěvačku mohli přehlušit tito zkušení muzikanti, nestalo se tak. Eliška tehdy naprosto jasně přesvědčila o svých hlasových kvalitách. O rok později ji na své vánoční album přizval Čechomor („zpěvačka Čechomoru natočila autorské album“ hlásala později – podle mne zbytečná – novinářská zkratka) a těsně po odchodu Ireny Budweiserové ze Spirituál kvintetu zaskočila Eliška jako host v několika nových, mimochodem také vánočních, písních této folkové legendy.

V roce 2012 přichází zpěvačka s novinkou Svým způsobem, svým zatím nejambicióznějším projektem. Ambiciózním, protože autorským. S výjimkou technicky vycizelované, nicméně až moc klidné verze slavné písně Tennessee Waltz obsahuje album Eliščiny vlastní skladby. Po hudební stránce písně rozhodně nejsou špatné, ale více než samotná melodická témata zaujmou aranže. Od bluegrassu a variací na něj se Ptáčková rozkročila směrem k folkrocku a v řadě písní také k jazzu. Mezi doprovodnými muzikanty najdeme Jakuba Zomera na piano, Rasťa Uhríka na kontrabas nebo Romana Víchu na bicí. Ze „starých známých“ zůstal kytarista Emil Formánek, nechybí zpěvaččin otec Vladislav Ptáček nebo s dobrem Radek Vaňkát. Výsledkem srazu jazzových a plus minus bluegrassových instrumentalistů je příjemná akustická směs, která si z obou žánrů něco půjčuje, aniž by se ortodoxně přikláněla na jednu či druhou stranu. Zásluhu na tom bezpochyby mají i dva muži „zvenku“, kteří dokázali dobře zahranou, ale přece jen provinční desku posunout ještě o patro výš: americký kytarista Steve Walsh, který album produkoval, a jeho krajan, výtečný bubeník Doug Yowell, známý například ze spolupráce se Suzanne Vega. Troufnu si hádat, že právě oni dva mají na zdařilém mezižánrovém rozkročení nejvýraznější podíl.

Tak dobří a tak zkušení hudebníci by zřejmě dokázali podtrhnout a k dobrému posunout sebebanálnější melodie (tím netvrdím, že by právě hudba Elišky Ptáčkové taková byla). Posluchač tím pádem netuší, co zůstalo z autorčina prvotního vkladu a co je právě dílem doprovodných muzikantů nebo producenta. Jestliže tedy Eliška v něčem vystupuje jen sama za sebe, jsou to texty. A právě v nich se skrývá kámen úrazu. Bohužel banality, které se snadno skryjí v angličtině („Find your heart inside mine“), vyniknou v češtině naplno. Pokud navíc autorka bez špetky soudnosti otevírá album kostrbatým textem působícím jako velmi špatná parodie (Norbert Jánský), stala se někde chyba, kterou zřejmě producent coby Nečech nedokázal odhalit. Mohu jen odhadovat, zda v Norbertovi Jánském má jít o vyřizování osobních účtů či jiný vzkaz konkrétní osobě. Pakliže ano, doporučil bych ukrýt tato slova („Dáváš mi důvod pár chvil tu stát / vnímat jen tvůj mužný stín / kam mám si stoupnout / kde tvou vůni ucítím?“) do soukromé korespondence nebo tajného deníčku, případně je pro potřeby veřejného šíření přepracovat. Vždyť i osobní text lze napsat poeticky, bez frází a originálně. Jen je potřeba psát, psát, psát a ještě předtím (i potom) číst, číst, číst. Nedosáhne každý textařských kvalit Roberta Křesťana nebo Jiřího moravského Brabce, nicméně z dálky se jim dá pomalu přibližovat.

Můj celkový pocit z alba je svým způsobem rozporuplný. Eliška Ptáčková jako zpěvačka je zatím o hodně napřed před Eliškou Ptáčkovou-autorkou (hlavně textařkou). To však neznamená, že bych jí radil dál zpívat převzatý repertoár. Naopak, zaslouží si velkou pochvalu za to, že šla s kůží na trh a že vůbec má touhu předvést to, co je v ní, co potřebuje vykřičet do světa. Pokud ji budou dál obklopovat tak výrazní přátelé jako Steve Walsh, některé věci půjdou samy. Jen by bylo dobré nechat banální texty plné frází popovým zpěvákům třetí kategorie nebo dívčím deníčkům. Vždyť i o lásce se dá psát neotřele.

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2012
Žánr: akustická hudba
Celkový čas: 47:41