Ben Holder: Skládání hudby člověk  propadne

Rozhovor s houslistou Benem Holderem

Na českém turné jste vystupoval ve dvojici s pianistou Petrem Benešem. Jak se vám s ním hrálo?

Petr je fantastický klavírista. Působí to, jako by na pódiu se mnou nebyl jen on sám. Jednou rukou hraje melodii a akordy a druhou basovou linku. A to je pro mne důležité. On totiž vytváří iluzi takového zvuku, jako by s námi hráli možná tři další muzikanti. Je krásné být na pódiu bez bicích nebo i bez kytary, je to velmi tvůrčí. Můžeme vymýšlet nové způsoby, aby koncert byl zajímavý.     

Ve škole jste začínal s klasickou hudbou. Jak jste se dostal k jazzu?

Když mi bylo šest let, začal jsem hrát klasickou hudbu. Věnoval jsem se jí ve škole osm let. Když jsem byl v osmé třídě, koupila mi maminka CD Stéphana Grappelliho. Bylo mi tehdy asi třináct let a toto byla hudba, o které jsem vůbec nic nevěděl. Něco úplně jiného, než co jsem znal. Asi o rok později jsem začal chodit do školního jazzového orchestru a tehdy jsem si na to cédéčko vzpomněl a hrozně jsem si je oblíbil – možná právě proto, že už jsem sám jazz také hrál. Potom jsem se ve škole spřátelil s klukem, který se jmenoval Bill, a ten mi půjčil plnou tašku alb Stéphana Grappelliho a Djanga Reinhardta. Já jsem si je pouštěl pořád dokola a líbilo se mi to. Bylo to úplně něco jiného než klasická hudba. Cítil jsem z toho svobodu a tvořivost. Byl jsem čtrnáctileté hyperaktivní dítě a právě tvůrčí prvek se mi na té hudbě líbil.         

A kdy nastal ten okamžík, kdy jste se rozhodl, že se hudbě skutečně budete věnovat naplno?

Když jsem chodil do školy a hrál jsem ve školním orchestru, měl jsem velmi dobrého učitele hudby. Jemu vděčím za mnohé z toho, co jsem se naučil ve svých začátcích. Ten školní orchestr byl něco jako raná dixielandová kapela, hrál staré blues a jazzové standardy. Já jsem si v té době říkal, že by bylo lepší hrát na trubku nebo možná na klarinet, ale učitel mě uklidnil, že i jazzmani jako Duke Ellington měli ve svých orchestrech housle. Představoval jsem si tedy, jaké by to bylo, hrát na housle právě v orchestru Duka Ellingtona. A právě v té době jsem potkal Billa, o kterém jsem už mluvil. Díky němu se mi otevřely nové možnosti. Uvědomil jsem si, že mimo školní půdu se odehrává obrovské množství koncertů a že i já se jednou potkám s lidmi, které zatím neznám, a budu s nimi hrát. Bill mi nejenom dal tu spoustu cédéček, ale také jsme se domluvili, že budeme společně každý týden zkoušet, a založili jsme kapelu. Říkali jsme si B. B. Swing a hráli jsme gypsy jazz. Učil jsem se nový repertoár, pořídili jsme první nahrávky, koncertovali jsme, lidé na nás začali chodit a právě to pro mne byl počátek hudební kariéry. Stal jsem se muzikantem na volné noze, dostával jsem různé nabídky k hraní. A velmi brzy jsem si uvědomil, že nejlepší způsob, jak se tuto hudbu naučit, je hrát s co největším počtem hudebníků. Vystupoval jsem tedy jako sólista s různými kapelami.   

Váš přístup k jazzu je velmi tradiční. Odkláníte se od něj někdy?

Svým přístupem se vracím ke Stéphanu Grappellimu, který byl prvním jazzovým houslistou a jedním z prvních jazzových hudebníků, které jsem kdy slyšel. Ale na druhou stranu se vždy snažím přizpůsobit tomu, co slyším, a těm, s nimiž hraji. To je podle mne velmi důležité. Když tedy například hraji s Petrem Benešem, přistupuji k tomu jinak, než kdybych hrál gypsy jazz s doprovodem kytar nebo kdyby mě doprovázel tradiční jazzový orchestr. Mám rád tradiční swing, ale hraní s Petrem jsem si také užíval naplno, i když sám nemám tak moderní styl hry jako on. Oba jsme se museli přizpůsobit. On se musel vcítit do mého swingového nebo tradičnějšího přístupu a naopak já jsem ve svých sólech mohl jít trochu dál než obvykle.

Nejnovější album vašeho quintetu se jmenuje Oscar Meets Stephane And Benny Swings Bye. Proč?

Sám sice hraju také trochu na klavír, ale pojmenování CD vychází z toho, že můj spoluhráč, který na albu hraje na piano, má rád Oscara Petersona. Já mám rád Stéphana Grappelliho a klarinetista má rád Bennyho Goodmana. Základní myšlenka pak je, jak by to vypadalo, kdyby právě tito tři hráli společně. Je však pravda, že já mám možná stejně rád všechny tři – Stéphana, Oscara i Bennyho. Lidé jako Oscar Peterson mě velmi ovlivnili. Vždyť já hraji podobně rychle, jako hrával on. Stejně tak mě fascinuje Benny Goodman. Myslím, že je důležité, aby hudebníka inspirovali hráči na různé nástroje. Neposlouchám tedy pouze houslisty a neučím se jenom od nich. Poslouchám, jak hraje klarinet nebo jak hraje klavír, a snažím se jejich postupy přenášet na svůj vlastní nástroj. Toto vše se tedy skrývá v názvu mého nejnovějšího alba. Ale líbí se mi i písně zmíněných hudebníků. Mám rád Minor Swing, který Stéphanne Grappelli složil s Djangem Reinhardtem, nebo jejich další slavnou píseň Nuages. Stejně tak se mi líbí skladba Bennyho Goodmana Running Wild nebo to, co hrál Oscar Peterson. Tito tři autoři však spolu nikdy nehráli, a tak jsem je obrazně postavil vedle sebe. Mimochodem líbí se mi, jak ty skladby mí spoluhráči na albu zahráli. Nahrávka má velmi dobrý zvuk, dobře to swinguje.