Žofie Kabelková: Peřiny z vody (recenze CD)

Druhé album písničkářky Žofie Kabelkové vyšlo už v roce 2009. My se k němu s odstupem vracíme v recenzi, abychom vyhodnotili, zda opravdu bylo tak výjimečné, jak se o něm zhruba před rokem psalo. Znáte-li toto CD, napište do diskuse pod článkem svůj názor.
Na folkovou scénu Žofie Kabelková vtrhla kolem roku 2000 jako živel, vyhrála všechny myslitelné soutěže (stala se mimo jiné první držitelkou písničkářského Krtka na Zahradě) a snažila se na sebe upozornit nejen jako nadějná sólistka, ale také jako členka ambiciózního projektu Panoptikum. Mezitím spolupracovala s klavíristou Zdeňkem Králem nebo se slovenským houslistou Stano Palúchem, který se výraznou měrou podílel na jejím prvním albu Žiju (2003). Pak se však písničkářka na několik let stáhla do pozadí a jen sem tam se na povrch dostávaly kusé informace o tom, že připravuje cosi nového.
„Novou“ Žofii jsem poprvé slyšel na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou a krátce poté se do mých rukou dostalo její druhé album Peřiny z vody. I od té doby už uběhla spousta vodních peřin – album stihlo být nominované na Anděla za rok 2009, v naší anketě Album roku 2009 skončilo na krásném druhém místě. Avšak někdy je lepší poslechnout si klíčová alba s odstupem a přehodnotit, zda si tolik slávy zasloužila. V případě Žofie Kabelkové a jejích Peřin z vody je to mimo vši pochybnost. Album je to výjimečné, a to zdaleka nejen v kontextu českého folku. Písničkářka, která se na své druhé desce plně vymanila z pout amatérského tvoření a zpívání, se zde obklopila týmem zkušených spolupracovníků opět v čele se Stano Palúchem. Ten desku nejen produkoval, ale nahrál nejrůznější nástroje, přičemž tentokrát seděl častěji za piánem, než držel housle. V jedné písni však také programoval elektronické zvuky a jinde hrál na africkou kalimbu. Dalšími hosty jsou flétnistka Petra Klementová, jazzový kontrabasista Tomáš Baroš, v jedné skladbě cimbalista Marcel Comendant a dva vynikající party na trubku, resp. křídlovku, odehrál Miroslav Hloucal.
Přes vyjmenovanou „kapelu“ hostů jsou Peřiny z vody skutečně Žofiiným sólovým albem. Všem písním dominuje její hlas, ať už zpívá texty konkrétní, abstraktní, nebo si jen pohrává se zvuky. Navzdory všem trubkám, kalimbám a klavírům zůstávají Peřiny z vody především folkovou deskou. Ovšem právě zmíněné exotické či ne-folkové nástroje posouvají album od čistého písničkářství kamsi jinam, na pomezí žánrů. Hloucalova trubka načrtává ambientní tóny (Velká voda), dvě kalimby v písni Moře naznačují tiché a neklidné šumění, Comendantův cimbál zní ve 2 v 1 víc jazzově než folklórně a elektronický doprovod v písni Sestřičko organicky zapadá do jinak akustického celku.
I bez všech těchto hostů by však album stálo za pozornost. Žofie se totiž vypracovala ve zpěvačku velkého množství výrazů a člověk až žasne, jak dokáže během několika sekund měnit šepot v naléhavé prosby a výkřiky v konejšení. Zajímavé také je, jak dramaticky dokáže Žofie podat svůj příběh i v pomalém tempu (Topolí). Jako textařka přechází od velmi konkrétních epických poloh, které však lze vnímat i v symbolické rovině („Plnila jsem pytle s pískem, stavěla z nich těžké valy“), k surrealistickým proudům vědomí („Po cestě ke zvonici / pohublá žena noří se v stín / čisté sváteční šaty / ztracený syn / z výplaty do výplaty“). Právě tímto vrstvením obrazů a současně tvořením nových zvukomalebných slov (stracholamy, povětruše) se Žofie blíží Danu Bártovi coby jedné z nejoriginálnějších postav české písňové tvorby. Přitom zůstává svá, originální.
K albu Peřiny z vody patří zajímavý obal s českými i anglickými texty všech písní. Škoda jen drobných chybiček typu „Třištím svojí vyplašenost“. Bez nich by album bylo úplně dokonalé.
Rok vydání: 2009
Vydavatel: Malé vydavatelství plovoucí na kře
Žánr: folk
Celkový čas: 49:57