Žalman: Ráno bylo stejný (kniha)
Pavla Žalmana Lohonku vnímám jako mimořádně dobrého melodika, slušného textaře, silnou kapelnickou osobnost a z několika osobních setkání také jako slušného, zdvořilého člověka. Vinou pohádkové knížečky Hastrmánek Žouželka jsem jej však považoval i za podprůměrného literáta. Knihou Ráno bylo stejný si Žalman u mě i v tomto oboru napravil reputaci.
Pavel Žalman Lohonka očima Jana Hlaváče
Pavla Žalmana Lohonku vnímám jako mimořádně dobrého melodika, slušného textaře, silnou kapelnickou osobnost a z několika osobních setkání také jako slušného, zdvořilého člověka. Vinou pohádkové knížečky Hastrmánek Žouželka jsem jej však považoval i za podprůměrného literáta. Knihou Ráno bylo stejný si Žalman u mě i v tomto oboru napravil reputaci.
Životopisná knížka Ráno bylo stejný nenese na obálce jednoznačné jméno autora. Místo toho tam čteme "Pavel Žalman Lohonka očima Jana Hlaváče". Ve skutečnosti Žalman (* 1946) o generaci mladšímu novináři Hlaváčovi (* 1970) vyprávěl své příběhy a bývalý šéfredaktor Mladého světa z nich sestavoval věty, odstavce a kapitoly. Tato spolupráce se ukázala jako velmi šťastná: kniha má spád a dá se přečíst opravdu na jeden dech.
O tom jsem se sám přesvědčil, i když jsem publikaci nejprve bral do ruky se špetkou nedůvěry. Na prvních dvou stránkách jsem se dokonce přistihl při hledání stylistických chyb. A kdo pečlivě hledá, vždycky něco najde: Některé věty hned na začátku knížky se zdají být zbytečné. Proč třeba musí autor za větu "Co je to pětkrát? zeptal jsem se" přidat ještě vysvětlení: "Chodil jsem do první třídy a slovu pětkrát jsem nerozuměl"? Nedomyslí si inteligentní čtenář podobná vysvětlení sám? Čím víc jsem se však začetl, tím silněji převažovala pozitiva nad drobnými negativy.
Kdyby Ráno bylo stejný byla obyčejná biografie s lineární strukturou příběhu, začal by se možná čtenář dřív nebo později nudit. Autoři naštěstí zvolili metodu samostatných povídek, které na sebe chronologicky nenavazují. A tak se třeba s Žalmanovými láskami (jedno z hlavních témat knihy) seznamujeme na přeskáčku. Musíme si tím pádem některé souvislosti domýšlet, abychom až po několika desítkách stran zjistili, zda jsme si je domysleli správně.
Důležité události z Lohonkova života se v knize objevují vícekrát v různých variantách. Nejsilněji na mne v tomto ohledu zapůsobila dvakrát pojednaná epizoda o smrti písničkářovy sestry. Dalším tématem, které se vrací, je hrdinova chuť emigrovat na nákladním vlaku do Německa a také jeho vojenská dráha. Fanoušek, který znal dosud Žalmana jen z desek a z festivalů, se v knize nejen pobaví příběhy z dětství Pavla Lohoňky (dozvíme se i to, za jakých okolností přišel o háček v příjmení), ale přečte si něco o jeho svatbách, o snaze naučit se pár slov maďarsky nebo o tom, jak psal své první písničky. Vedle epizod "každodenního" rázu (Ráno bylo stejný) kniha nabízí i pohled do bezútěšného prostředí věznice (087) nebo úsměvnou epizodu z cesty po Sovětském svazu (Hořká bylina o Vitaliji vyžralvódčikovi).
Vedle lásek, kamarádů, spolutrampů a rodičů hraje v knize důležitou úlohu písničkářův děda, jehož takřka archetypální postava svazeček rámuje. Závěrečná epizoda, ve které hlavní hrdina konečně uslyší, jak se otáčí země, povyšuje původně realistickou povídkovou knížku na sbírku příběhu s magickými prvky. I díky takovým detailům se Žalmanův povídkový životopis čte velmi dobře, aniž byste měli pocit, že v rukou držíte jen nenáročnou litaraturu do vlaku.
Na závěr pouze pro úplnost dodám, že součástí knihy je singl se dvěma písněmi. Novinka Až mně bude... tematicky odpovídá vzpomínání, které se táhne celou knížkou. Naprosto typicky žalmanovská melodie (z rodu Třech přání, Jantarové země a především Damiána) je zde posílena irskou flétnou whistle (Luboš Malina). Z úplně jiného soudku je nová - více popová než folková - úprava známého hitu Ráno bylo stejný (který proslavili Nezmaři).
Rok vydání: 2005
Nakladatel: Alman
158 stran