Vrkoč: Plán mám jenom na zítřek (recenze CD)

Vsetínská skupina Vrkoč vydala po třech letech nové album. Pro fanoušky z Valašska je to velká událost, jak mě ostatně přesvědčili svými hlasy v naší posluchačské hitparádě Kolem se toč. Titulní píseň Plán mám jenom na zítřek totiž vyletěla z novinkové pozice rovnou na druhé místo. Vrkoč však patří mezi ty kapely z východní Moravy, které – pevně tomu věřím – mohu zaujmout posluchače nejen od slovenských hranic, ale i z povodí toků, které se v Plzni slévají v Berounku. Občasné moravismy ve výslovnosti („leželi zme“ v úvodní písni Trochu štěstí) nijak zásadně neruší, měkká dikce členů kapely připomíná lehce parodický styl Roberta Nebřenského z Vltavy.

Vrkoč je typická folkrocková kapela. Silnou melodii, zpívanou srozumitelným folkovým stylem, podepírá pravidelná hra bicích, jejichž úkolem není zdobit ani exhibovat, ale skutečně jen sloužit písni. Hutný rockový spodek je spíše výjimkou (Zrovna bych něco rád) a ve většině případů by píseň zněla stejně dobře nebo ještě lépe s dobře nazvučenými perkusemi, případně pouze s basou (Železný Jura). Z nudné folkrockové šedi muziku Vrkoče vyzdvihuje především klarinet, který kapela naprosto oprávněně umístila na titulní fotografii alba. Klarinetista Jan Holeňa písně přizdobuje, hraje doprovody i mezihry a tam, kde se klarinet dlouho neozývá, posluchač netrpělivě čeká, kdy se konečně přidá a píseň prosvětlí (Za vodou). Podobným osvěžením je v několika málo písních také mandolína Michala Burdy a samozřejmě i housle v rukou téhož muzikanta jsou vítaným doplňkem k základnímu triu nástrojů kytara, basa a bicí. Například ve Zmalované nevěstě pak pracuje kapela nejen s klarinetem a houslemi, ale také se změnami tempa. Mám-li vedle Vltavy vymyslet další přirovnání pro neznalé posluchače z Čech, napadají mě berounské Ponožky pana Semtamťuka a jejich lehce swingující a humorně zaranžované písně.

V pěti lidech bez hostů natočil Vrkoč hudebně pestrou desku, i když se na ploše 18 písní některé aranžérské postupy nutně opakují a jiné mají k originalitě daleko (bonusová Slova co nejdou zpátky vzít svou náladou bohužel připomínají uhlazený pop z 80. let; vzpomínám například na slovenského hitmakera Dušana Hlaváčka). Minimálně stejně důležité jako hudba (výhradním autorem je kytarista Dušan Trličík) jsou však u Vrkoče také texty (až na jednu výjimku také Trličíkovy). I zde najdeme několik drobných chyb či nedokonalostí – gramatické rýmy (Železný Jura), kostrbatosti (V kruhu), špatný gramatický rod („žádná plyš“ v písni Stopy). To vše ale vyvažují svěží nápady jako například originální mísení různých jazykových stylů („Kam odešli dnové moji (…) zmámil je virtuální svět“ – Stopy), práce s kontrasty („O světě absurdním zpívám teď folk“ v nejrockovější skladbě alba), svěží minimalistické texty (Jaro přišlo) nebo nečekaná pokračování známých frází („Rosu dejte nebesa shůry / a čerstvý vítr do partitury“).

Kdo nehledá originalitu za každou cenu, ale rád si poslechne příjemně zaranžované písničky s jasně čitelným rytmem a s vtipnými texty, může se k fanouškům Vrkoče přidat. Z alba Plán mám jenom na zítřek – přes jeho možná nadměrnou délku – sálá optimismus. „Až lidé přestanou zpívat, nastane prý konec světa,“ píše v bookletu CD René Kočík. Navzdory názvu se mi nové album Vrkoče zdá sympaticky staromilecké, konzervativní, tradiční. Spíše včerejší než zítřejší… Tím pádem se při jeho poslechu ocitám v minulosti, v době, kdy si „lidi občas zazpívali“ (mám-li citovat klasika českého folku). A od konce světa se zas o kousek vzdaluji.

Rok vydání: 2011
Vydáno vlastním nákladem
Žánr: folkrock
Celkový čas: 60:24